Zavřela jsem oči před jeho nevěrami. Až když jsem upadla na ulici, pochopila jsem, kdo je opravdu se mnou.

„Tohle už není život, Jano,“ šeptala jsem si pro sebe, zatímco jsem ležela na studené dlažbě před panelákem na Proseku. Lidé kolem mě chodili, někdo se zastavil, někdo jen zvědavě pohlédl. Všechno mě bolelo, hlavně noha, ale ještě víc mě pálilo uvnitř. V hlavě mi zněla slova mé matky: „Hlavně vydrž, kvůli dětem.“ Ale co když už nemám sílu vydržet?

„Paní, jste v pořádku?“ naklonila se ke mně mladá žena s kočárkem. „Myslím, že mám zlomenou nohu,“ vydechla jsem a snažila se nebrečet. „Zavolám záchranku!“ řekla rozhodně a já poprvé po letech pocítila vděčnost za cizí laskavost.

V sanitce jsem se třásla zimou i strachem. Mobil mi vibroval v kapse. Volala dcera Klára: „Mami, kde jsi? Táta říkal, že má schůzku a že nemá čas tě vyzvednout.“ V tu chvíli jsem pochopila, že jsem na všechno sama. Manžel Petr měl vždycky něco důležitějšího než mě – práci, kamarády, a hlavně ty své „schůzky“, o kterých jsem už dávno věděla pravdu.

Když mě v nemocnici přijímali, ptali se mě na kontaktní osobu. Chvíli jsem váhala. „Dcera Klára Novotná,“ řekla jsem nakonec. Petr by stejně nepřišel. A taky nepřišel. Ani ten večer, ani druhý den. Jen mi poslal SMS: „Ozvi se, až tě pustí.“

Ležela jsem na pokoji s paní Alenou, která měla podobný osud. „Víte, já jsem taky dlouho zavírala oči před tím, co dělal můj muž,“ svěřila se mi jednou večer. „Až když mě opustil kvůli mladší, zjistila jsem, že jsem vlastně celou dobu byla sama.“ Její slova mě bodla do srdce.

Následující dny byly jako mlha. Klára za mnou chodila každý den po škole, nosila mi ovoce a povídala si se mnou o všem možném. Syn Honza mi psal aspoň zprávy – byl na koleji v Brně a nemohl přijet. Petr? Ten mi jednou zavolal: „Jano, doufám, že to nebudeš dramatizovat. Všichni máme nějaké problémy.“

„Petře, já mám zlomenou nohu a nemůžu se postavit,“ odpověděla jsem tiše.

„No tak si najmi pečovatelku nebo něco. Já mám teď hodně práce,“ odsekl a zavěsil.

V tu chvíli mi došlo, že už nemám co ztratit. Celé roky jsem hrála divadlo – pro děti, pro sousedy, pro rodinu. Předstírala jsem štěstí na rodinných oslavách, smála se vtipům o tchýni a dělala domácí bábovku každou neděli. Ale uvnitř jsem byla prázdná.

Jednou večer přišla Klára s červenýma očima. „Mami, proč jsi s tátou? On ti ubližuje. Já to vidím.“

Objala jsem ji a poprvé po letech brečela nahlas. „Já nevím, Klárko. Myslela jsem si, že to dělám pro vás.“

„Ale my bychom byli radši šťastní s tebou než nešťastní všichni dohromady,“ řekla pevně.

Po třech týdnech mě pustili domů s berlemi a srdcem těžkým jako olovo. Petr byl doma jen proto, že měl home office. Ani se nezeptal, jak mi je. Jen se podíval na berle a řekl: „To budeš teď pořád takhle?“

„Možná jo,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem čekala.

Večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na staré fotky – svatba na radnici v Libni, první Vánoce s dětmi, dovolená v Krkonoších. Všude jsme se smáli. Ale teď už vím, že to byly jen okamžiky mezi dlouhými obdobími ticha a samoty.

Začala jsem chodit na psychoterapii do místního centra. Poprvé v životě jsem mluvila o sobě – ne jako matka nebo manželka, ale jako Jana Novotná. Psycholožka mi řekla: „Jano, máte právo být šťastná.“ Ta věta mi zněla v hlavě celé týdny.

Jednoho dne přišla Klára domů dřív ze školy a našla mě plakat v obýváku. „Mami, pojďme to změnit. Pojďme začít znovu.“

A tak jsme začaly – pomalu a opatrně. Po půl roce jsem podala žádost o rozvod. Petr zuřil: „Tohle mi nemůžeš udělat! Co řeknou lidi?“

„Lidi si vždycky něco řeknou,“ odpověděla jsem tiše.

Bylo to těžké – soudy, papíry, hádky o byt i o děti. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu. Klára byla mojí oporou a Honza mi psal povzbudivé zprávy: „Mami, držím ti palce.“

Dnes je to rok od mého pádu na ulici. Noha už skoro nebolí a já začínám znovu žít – pro sebe i pro děti. Někdy mám strach z budoucnosti, ale už nikdy nechci zavírat oči před pravdou.

Možná bych měla být smutná za ty promarněné roky – ale já cítím hlavně vděčnost za odvahu začít znovu.

Někdy si večer sednu k oknu a ptám se sama sebe: Kolik žen kolem mě ještě žije ve lži jen proto, aby udržely rodinu pohromadě? A kolik z nás najde odvahu otevřít oči dřív než já?