Zavřela jsem oči před jeho nevěrou. Až když jsem spadla na ulici, pochopila jsem, kdo je opravdu se mnou.

„Tak už zase jdeš pryč? Je sobota večer, Tomášku je špatně a já mám horečku,“ šeptala jsem, zatímco jsem se snažila udržet slzy na uzdě. Petr si ani neobul pantofle, jen popadl klíče a bez jediného pohledu zpět zabouchl dveře. V tu chvíli jsem věděla, že je to zase ona. Nebo některá z těch dalších. Ale mlčela jsem. Pro děti. Pro klid. Pro tu iluzi, že jsme normální rodina.

Někdy v noci, když děti spaly a já seděla v kuchyni s hrnkem studeného čaje, jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych odešla. Ale pak jsem si vzpomněla na jejich smích, na to, jak se ke mně tisknou, když mají noční můru, a zase jsem to odložila na neurčito. „Musíš být silná, kvůli nim,“ opakovala mi máma do telefonu pokaždé, když jsem se jí svěřila. Ale co když už nemám sílu?

Bylo to jednoho lednového rána, když jsem spěchala s nákupem domů. Ledovka, těžká taška v jedné ruce a v druhé mobil s esemesky od Petra: „Dnes přijdu později.“ Už ani nevysvětloval proč. Najednou mi podjela noha a já padala. Slyšela jsem křupnutí a pak už jen bolest. Lidé kolem mě volali sanitku, někdo mi podal kabát pod hlavu. Všechno bylo rozmazané.

V nemocnici mi oznámili těžkou zlomeninu nohy. Operace, minimálně šest týdnů bez pohybu. První, co mě napadlo: „Jak to zvládnu s dětmi?“ Petr přišel až druhý den. Přinesl mi kytku z benzínky a tvářil se otráveně. „To sis nemohla dát větší pozor? Teď budu muset všechno dělat já.“

V tu chvíli jsem poprvé pocítila vztek místo smutku. Děti za mnou přišly s babičkou. Malý Tomášek mi přinesl obrázek: „Maminko, uzdrav se rychle.“ Babička mi šeptla: „Neboj se, postarám se o ně.“

Dny v nemocnici byly dlouhé a tiché. Petr volal jen zřídka. Jednou jsem slyšela jeho hlas na chodbě – mluvil s nějakou ženou do telefonu: „Neboj se, teď mám volno, ona je v nemocnici.“ V tu chvíli mi došlo, že už nemám co ztratit.

Po návratu domů bylo všechno jinak. Petr byl podrážděný, děti vystrašené. Babička vařila a uklízela, já seděla na gauči s nohou v sádře a cítila se jako přítěž. Jednou večer jsem zaslechla hádku v kuchyni:

„Proč tu musíš být pořád ty? Já to zvládnu!“ křičel Petr na mou mámu.

„Zvládneš? Kdy naposledy jsi dětem udělal večeři? Nebo je vzal ven?“ odpověděla klidně máma.

„Tohle není tvoje rodina!“

„Ale je to moje dcera a moje vnoučata!“

Dveře práskly a Petr odešel. Děti plakaly. Já poprvé řekla nahlas: „Mami, já už takhle nemůžu.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu řekla pravdu – o jeho nevěrách, o tom, jak se cítím sama a zbytečná. Psycholožka mi řekla: „Vaše děti potřebují šťastnou mámu víc než dokonalou rodinu.“

Jednoho dne přišel Petr domů opilý. Křičel na mě kvůli rozbitému hrníčku. Děti se schovaly pod stůl. V tu chvíli jsem věděla, že už to stačí.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí pro sebe a děti a odešla k mámě. Petr mi volal a vyhrožoval: „Bez peněz nic nezvládneš! Stejně se vrátíš!“ Ale já už věděla, že ne.

Začala jsem nový život v malém bytě s dětmi a mámou. Bylo to těžké – peněz bylo málo, práce žádná, noha stále bolela. Ale poprvé po letech jsem se nadechla bez strachu.

Dnes už mám práci v knihovně, děti chodí do školy a smějí se víc než dřív. Petr platí alimenty jen občas, ale už mě to netrápí. Naučila jsem se žít pro sebe i pro děti.

Někdy večer si sednu k oknu a přemýšlím: Proč jsme my ženy ochotné tolik obětovat pro iluzi štěstí? A kdy přijde ten okamžik, kdy si konečně dovolíme žít svůj vlastní život?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je lepší vydržet kvůli dětem, nebo odejít a začít znovu?