Zázrak v nemocnici Motol: Probuzení po dvaceti měsících ticha

„Lenko, slyšíš mě? Prosím, vrať se k nám…“ Tátův hlas byl rozechvělý, když mi šeptal do ucha. Všude kolem mě byla tma a ticho, které mě dusilo. Cítila jsem jen slabý tlak jeho ruky na své dlani a vzdálené tóny kytary. Bylo to jako sen, ze kterého se nemůžu probudit. Každý den, dvacet měsíců, seděl táta u mé postele v Motole a hrál mi písničky, které jsme spolu zpívali na chatě v Orlických horách. Lékaři říkali mámě, že šance na probuzení je téměř nulová. Máma plakala potichu v nemocniční chodbě a bratr Petr se mnou odmítal mluvit – prý už mě ztratil.

Pamatuju si ten den, kdy se všechno změnilo. Táta přišel s očima zarudlýma od pláče, ale s kytarou pevně sevřenou v ruce. „Zahraju ti naši písničku, Leni,“ zašeptal. První akordy „Holubího domu“ od Jaroslava Uhlíře se rozlehly pokojem. Najednou jsem ucítila něco zvláštního – jako by mi někdo rozsvítil světlo v hlavě. Slyšela jsem tátu jasněji než kdy dřív. V tu chvíli jsem chtěla otevřít oči, ale tělo mě neposlouchalo. Snažila jsem se vykřiknout, ale vyšel ze mě jen slabý sten.

„Ona se pohnula! Viděli jste to?“ Táta vyskočil a volal na sestru. Lékaři přiběhli a začali mě vyšetřovat. Máma vtrhla do pokoje a poprvé po dlouhé době jsem slyšela její smích i pláč zároveň. Petr stál v rohu a nevěřícně kroutil hlavou. „To není možné…“ šeptal.

Následující dny byly jako mlhavý sen. Lékaři mi vysvětlovali, že moje tělo bude potřebovat čas, abych se naučila znovu mluvit a chodit. Táta mi každý den hrál na kytaru a zpíval se mnou, i když jsem dokázala jen šeptat slova. Máma mi nosila domácí koláče a Petr mi potají pouštěl písničky od Kryla do sluchátek.

Jednou večer, když už byl pokoj prázdný a venku začínalo pršet, přišel za mnou Petr. Sedl si ke mně na postel a dlouho mlčel. „Promiň, Leni,“ řekl nakonec tiše. „Já… já jsem to nezvládl. Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím.“ Podívala jsem se na něj a poprvé po dvaceti měsících jsem mu stiskla ruku. Oba jsme plakali.

Rehabilitace byla peklo. Každý krok bolel, ruce mě neposlouchaly a někdy jsem měla chuť to vzdát. Ale pokaždé, když jsem slyšela tátovu kytaru z chodby, připomněla jsem si, proč musím bojovat. Jednou jsem upadla při cvičení a rozplakala se před fyzioterapeutkou paní Dvořákovou. „Lenko, vy to zvládnete,“ řekla mi pevně a podala mi ruku. „Máte rodinu, která vás miluje.“

Po třech měsících mě pustili domů. Bylo to zvláštní – všechno bylo stejné a přitom úplně jiné. Máma pořád vařila svíčkovou na neděli, táta opravoval starou škodovku v garáži a Petr trávil večery s kamarády u počítače. Ale mezi námi bylo něco nového – ticho, které občas přerušil jen tátův smích nebo mámin povzdech.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a táta vzal do ruky kytaru. „Zahrajeme si?“ zeptal se nejistě. Přikývla jsem a začala zpívat první sloku „Holubího domu“. Máma se ke mně přidala a Petr tiše brnkal do rytmu na stůl. V tu chvíli jsem věděla, že jsme zase rodina.

Od té doby se snažím žít každý den naplno. Chodím na procházky do parku, pomáhám mámě s pečením a občas si s tátou zahrajeme na ulici pro kolemjdoucí. Lidé se zastavují a poslouchají nás – možná proto, že v našich písničkách je slyšet víc než jen hudba.

Někdy si ale kladu otázku: Proč jsem přežila právě já? Co by se stalo, kdyby táta tenkrát nepřišel s kytarou? Možná nikdy nenajdu odpověď… Ale jedno vím jistě – nikdy nesmíme ztratit naději.

Co byste udělali vy na místě mé rodiny? Věřili byste v zázrak nebo byste to vzdali?