Zmizení mého syna: Příběh matky, která ztratila všechno v jediný den

„Paní Nováková, prosím vás… já už nevím, co mám dělat!“ Její hlas se třásl a slzy jí stékaly po tvářích. Stála ve dveřích mého bytu, promočená od deště, a v ruce svírala mobil. Poznala jsem ji – byla to Tereza, dívka, kterou mi můj syn Tomáš nikdy oficiálně nepředstavil. Jen jsem ji zahlédla na jedné fotce na jeho Facebooku. Teď stála přede mnou a její slova mi rozervala srdce: „Tomáš už dva týdny nezvedá telefon. Policie říká, že je dospělý a může si dělat, co chce. Ale já vím, že by mě nikdy neopustil jen tak…“

V tu chvíli se mi zhroutil celý svět. Tomáš byl můj jediný syn. Po smrti manžela jsme byli jen my dva. Vždycky jsem si myslela, že mezi námi není žádné tajemství. Ale teď jsem si nebyla jistá vůbec ničím.

Tereza se zhroutila na gauč a já jí podala kapesník. „Co se stalo? Proč jsi mi o tom neřekla dřív?“ zeptala jsem se tiše.

„Bála jsem se… Nechtěla jsem vás děsit. Myslela jsem, že se Tomáš objeví. Ale už je to moc dlouho…“

Zavřela jsem oči a snažila se vzpomenout na poslední rozhovor s Tomášem. Bylo to před třemi týdny. Přišel na večeři, byl nervózní, pořád koukal do mobilu. Když jsem se ptala, co se děje, odbyl mě: „Mami, mám toho teď hodně v práci.“

Začala jsem volat jeho kamarádům. Nikdo ho neviděl od té doby, co měl jít na služební cestu do Brna. Jeho šéf v IT firmě mi řekl jen: „Tomáš si vzal pár dní volna.“ Ale proč by mi to neřekl? Proč by zmizel beze slova?

Tereza u mě zůstala přes noc. Seděly jsme spolu v kuchyni a skládaly střípky posledních dnů dohromady. „Měl nějaké problémy?“ ptala jsem se.

„Byl poslední dobou hodně uzavřený,“ přiznala Tereza. „Pořád něco řešil na mobilu, chodily mu divné zprávy… Jednou jsem zahlédla jméno – Radek Kovář.“

To jméno mi nic neříkalo. Ale Tereza tvrdila, že Tomáš měl z toho člověka strach.

Druhý den ráno jsme šly na policii. Policista nás vyslechl, ale jeho výraz byl lhostejný: „Dospělý muž může odejít kdy chce. Pokud nemáme důkaz o trestném činu…“

Cítila jsem bezmoc a vztek. Jak můžou být tak chladní? Vždyť jde o mé dítě!

Začaly jsme pátrat samy. Procházely jsme Tomášův pokoj, hledaly jakoukoli stopu. V šuplíku jsem našla složku s výpisy z banky – poslední měsíc vybíral větší částky v hotovosti. Proč?

Tereza si vzpomněla na jeho starý notebook. Heslo bylo datum mého narození – to mě rozplakalo. V emailu jsme našly několik zpráv od Radka Kováře: „Dlužíš mi peníze. Jestli to nesplatíš do pátku, přijdu si pro tebe.“

Srdce mi bušilo až v krku. Můj syn měl dluhy? Jak je to možné? Vždyť byl vždycky tak opatrný…

Tereza se rozplakala: „Já o ničem nevěděla… Myslela jsem, že je všechno v pořádku.“

Začaly jsme hledat Radka Kováře na sociálních sítích. Našli jsme ho – fotky s drahými auty, večírky, samé podivné existence kolem něj. Všechno ve mně křičelo strachy.

Rozhodla jsem se jet do Brna sama. Tereza chtěla jet se mnou, ale bála jsem se o ni. V Brně jsem našla adresu podle jednoho z výpisů z bankomatu. Bylo to na Cejlu – čtvrť, kam bych nikdy sama nešla.

Vešla jsem do špinavého domu a zaklepala na dveře s nápisem „Kovář“. Otevřel mi mladý muž s tetováním přes půl obličeje.

„Co chcete?“ vyštěkl.

„Hledám svého syna… Tomáše Nováka. Prý jste spolu něco řešili.“

Zasmál se: „Nevím, kdo to je.“ A zabouchl mi dveře před nosem.

Stála jsem tam a třásla se po celém těle. Cítila jsem zoufalství i vztek – proč mi Tomáš nic neřekl? Proč mě do toho nepustil?

Když jsem se vrátila domů, čekala na mě Tereza s novinkou: „Někdo psal z Tomášova čísla! Jen krátká zpráva – ‚Jsem v pořádku, nehledejte mě‘.“

Ale já věděla, že to není jeho styl psaní. Bylo to strohé, chladné… Tomáš by nikdy nenapsal ‚nehledejte mě‘.

Další dny byly jako zlý sen. Volali jsme na všechny možné úřady, nemocnice i známé. Nikdo nic nevěděl.

Jednou večer zazvonil telefon – neznámé číslo.

„Paní Nováková?“ ozval se tichý hlas.

„Ano?“

„Váš syn… je v pořádku. Ale měl byste přestat pátrat.“ Pak ticho.

Policie stále nic nedělala – prý není důvod k zásahu.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě jako matce, o svém synovi i o lidech kolem nás. Co když jsem byla slepá? Co když Tomáš žil dvojí život?

Jednou v noci jsem našla pod dveřmi obálku – uvnitř byla fotka Tomáše s modřinou pod okem a krátký vzkaz: „Nechte to být.“

Zhroutila jsem se na podlahu a brečela jako malá holka.

Tereza mě objala: „Nevzdáme to…“

Ale já už nevěděla, kde brát sílu.

Dnes je to měsíc od Tomášova zmizení. Policie stále tvrdí totéž – dospělý muž může odejít kdykoli chce.

Každý den si kladu otázku: Kde jsem udělala chybu? Proč mi můj syn nevěřil natolik, aby mi řekl pravdu?

Možná nikdy nepoznáme skutečné tváře těch, které nejvíc milujeme… Co byste dělali vy na mém místě? Má smysl bojovat dál i za cenu vlastního klidu?