Zrada, která bolí nejvíc: Příběh jedné matky a jejího syna

„Mami, podepiš to, prosím tě, už to tu čeká notář skoro půl hodiny!“ naléhal na mě Petr, můj jediný syn, a v jeho hlase byla netrpělivost, kterou jsem u něj neznala. Seděla jsem v kuchyni svého bytu na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily vzpomínky na to, jak jsem ho kdysi držela v náručí. „Vždyť víš, že to dělám jen kvůli tobě. Chci, abys měla klidné stáří,“ přesvědčoval mě a já mu chtěla věřit. Vždycky jsem mu věřila.

Podepsala jsem převod bytu na něj. Byla jsem přesvědčená, že je to správné rozhodnutí. Petr byl vždycky zodpovědný, nikdy mě nenechal ve štychu. Po smrti manžela jsme byli jen my dva. Všechno jsme zvládli spolu – jeho pubertu, moje nemoci, jeho rozvod. „Mami, nikdy tě nenechám samotnou,“ říkal mi tolikrát, že jsem tomu začala věřit jako modlitbě.

Jenže pár týdnů po podpisu se všechno změnilo. Petr začal být odtažitý. Přestal chodit na návštěvy, nebral mi telefony. Jednoho dne přišla cizí žena – realitní makléřka. „Pan Petr Novák mě pověřil prohlídkou bytu,“ oznámila mi suše mezi dveřmi. Nechápala jsem. „To je nějaký omyl,“ bránila jsem se. Ale nebyl.

Petr přišel až večer. „Mami, potřebuju peníze. Mám dluhy, víš, jak je to dneska těžké…“ začal vysvětlovat a já cítila, jak se mi hroutí svět pod nohama. „Ale vždyť jsi mi slíbil…“ šeptala jsem a slzy mi stékaly po tvářích. „Promiň, mami, ale nemám jinou možnost,“ řekl a díval se stranou.

Za týden už jsem měla vystěhované věci na chodbě. Sousedi se dívali skrz záclony, nikdo nic neřekl. Byla jsem najednou cizincem ve vlastním domě. Petr zmizel – prý odjel do Plzně za prací. Zůstala jsem sama s igelitkami a pocitem, že jsem selhala jako matka.

První noc jsem spala na lavičce v parku u metra Roztyly. Byla zima a já si poprvé v životě připadala opravdu stará. Přemýšlela jsem o všech těch letech – o tom, jak jsem šila Petrovi kostým na maškarní, jak jsme spolu pekli vánočku, jak mě objímal po rozvodu s jeho otcem. Kde se stala chyba? Co jsem přehlédla?

Další dny byly jako zlý sen. Zkoušela jsem volat Petrovi, ale měl vypnutý telefon. Šla jsem na úřad žádat o pomoc – sociální pracovnice byla mladá holka s nalakovanými nehty a soucitným pohledem. „Tohle se bohužel stává častěji, než si myslíte,“ řekla mi tiše a podala mi leták s adresou azylového domu.

V azylovém domě v Michli bylo plno žen jako já – některé mladší, jiné starší. Všechny měly podobný příběh: děti, kterým věřily, sliby o lepším životě a pak pád na dno. Každý večer jsme si povídaly o tom, co bychom udělaly jinak. Jedna paní mi řekla: „Marie, nesmíš si to vyčítat. Dneska už nikdo nemá jistotu.“ Ale já si to vyčítala pořád.

Jednou večer přišla za mnou paní Alena z vedlejšího pokoje. „Víš, že můžeš podat trestní oznámení? Tohle je lichva! Syn nebo ne syn.“ Jenže já nedokázala jít proti vlastnímu dítěti. Pořád jsem doufala, že Petr přijde a všechno napraví.

Jednoho dne jsem ho skutečně potkala – náhodou v tramvaji číslo 11 u I.P. Pavlova. Vypadal unaveně a zestárle. „Mami…“ zašeptal a sklopil oči. „Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se tiše. „Nevím… byl jsem zoufalý… promiň…“ odpověděl a vystoupil dřív, než jsem stačila cokoli říct.

Od té doby už jsem ho neviděla. Začala jsem chodit uklízet do jedné školy na Vinohradech – aspoň něco málo peněz na jídlo a teplý čaj. Každý den potkávám děti s batohy a vzpomínám na Petra jako malého kluka s rozbitým kolenem.

Někdy večer sedím u okna azylového domu a přemýšlím: Je horší být sama, nebo být zrazená tím jediným člověkem, kterému jste věřili? Co byste udělali vy na mém místě? Odpustili byste svému dítěti takovou zradu?