Ztracené objetí: Příběh jedné babičky

„Mami, prosím tě, už to nech být. Nechci, abys k nám chodila. Nechci, aby tě Klárka viděla.“ Ta slova mi znějí v uších už dva roky. Stála jsem tehdy na chodbě paneláku v Modřanech, v ruce jsem svírala plyšového medvídka, kterého jsem koupila vnučce k narozeninám. Jana, moje jediná dcera, stála mezi mnou a dveřmi do bytu, oči plné slz a vzteku. „Jano, prosím tě, vždyť jsem tvoje máma. Klárka je moje vnučka. Nemůžeme to aspoň zkusit?“ šeptala jsem, ale ona jen zavrtěla hlavou a zabouchla dveře.

Od té doby se můj život smrskl na ticho. Sedím ve svém malém bytě na sídlišti, dívám se z okna na šedé paneláky a přemýšlím, kde se to všechno pokazilo. Vždycky jsem si myslela, že budu ta babička, která peče bábovky, chodí s vnučkou do parku a čte jí pohádky před spaním. Místo toho mám v telefonu stovky neodeslaných zpráv a v srdci díru, kterou nic nezaplní.

Byla jsem přísná máma, to přiznávám. Jana byla moje všechno, ale nikdy jsem neuměla dávat najevo city. Můj muž, Petr, nás opustil, když bylo Janě deset. Zůstaly jsme samy. Musela jsem pracovat ve dvou zaměstnáních, abych nás uživila. Jana mi to nikdy nevyčítala, ale vím, že jí chyběla má láska. Když si našla Tomáše a otěhotněla, měla jsem strach, že udělá stejné chyby jako já. Možná jsem byla až moc kritická, možná jsem jí měla víc podpořit. Ale teď už je pozdě.

Jednou za měsíc se snažím Janě zavolat. Většinou mi to nezvedá. Když už se mi to povede, je její hlas chladný, odměřený. „Mami, nechci to řešit. Klárka tě nezná. Nechci, aby byla zmatená.“ Slyším v jejím hlase bolest, ale i rozhodnost. Vím, že jí ublížilo, když jsem jí před lety řekla, že není připravená být matkou. Byla jsem vystrašená, ale místo abych ji objala, řekla jsem něco, co už nejde vzít zpět.

Moje kamarádka Alena mi říká: „Marie, napiš jí dopis. Všechno jí vysvětli. Třeba to pomůže.“ Sedím večer u stolu, papír přede mnou, pero v ruce. Slova ale nejdou. Jak napsat, že mě to všechno mrzí? Že bych dala cokoliv za to, abych mohla Klárku aspoň jednou obejmout? Nakonec napíšu jen: „Jano, promiň mi všechno. Chybíš mi. Klárka mi chybí. Prosím, ozvi se.“ Dopis nikdy neodešlu.

Jednoho dne mi zazvoní telefon. Neznámé číslo. „Dobrý den, tady je učitelka ze školky, paní Novotná. Jste babička Klárky?“ Srdce mi poskočí. „Ano, jsem. Děje se něco?“ „Klárka si dnes ve školce poranila nohu a pořád volá babičku. Nevíme, jestli byste mohla přijít…“ Slzy mi tečou po tváři. „Já… já nevím, jestli můžu. Dcera…“ „Rozumím. Jen jsem to zkusila. Omlouvám se.“ Telefon položí. Sedím na gauči a třesu se. Moje vnučka mě volá a já nemůžu nic udělat.

Večer volám Janě. „Jano, volali mi ze školky. Klárka mě prý volala. Prosím, mohla bych ji aspoň vidět?“ Na druhé straně ticho. „Mami, já nevím. Klárka tě nezná. Nechci, aby byla zmatená. A já… já ti pořád nemůžu odpustit.“ „Jano, já vím, že jsem udělala chyby. Ale jsem tvoje máma. Prosím, dovol mi to napravit.“ Slyším, jak se jí láme hlas. „Mami, já… zavolám ti zítra.“

Celou noc nespím. Přemýšlím o tom, jaké by to bylo, kdybych mohla Klárku obejmout. Ráno mi přijde zpráva: „Můžeš přijít dnes v pět. Ale jen na chvíli.“

Celý den se třesu nervozitou. Kupuji Klárce novou knížku, peču bábovku. V pět stojím před Janiným bytem. Dveře mi otevře Jana, vypadá unaveně, ale v očích má něco, co jsem dlouho neviděla – naději. Klárka stojí za ní, schovává se za její nohu. „Ahoj, Klárko. Já jsem tvoje babička,“ šeptám. Klárka se na mě dívá velkýma očima. „Ty jsi ta babička, co mi poslala plyšáka?“ ptá se. Přikývnu a slzy mi tečou po tváři.

Sedíme spolu v obýváku. Klárka si hraje s medvídkem, já jí čtu pohádku. Jana nás pozoruje, v očích má slzy. „Mami, promiň mi, že jsem tě od sebe odstrčila,“ šeptá. „Jano, já jsem ta, kdo by měl prosit o odpuštění.“ Objímáme se. Poprvé po letech cítím, že mám zase rodinu.

Ale vím, že cesta k odpuštění bude dlouhá. Vím, že musím Janě dokázat, že se změním. Že už nikdy nebudu ta chladná máma, která neumí obejmout. Ale aspoň dnes mám naději.

Někdy si říkám – kolik rodin v Česku žije v tichu a neodpuštění? Kolik babiček a dědečků čeká na objetí svých vnoučat? Možná bychom si měli častěji odpouštět, než bude pozdě. Co myslíte vy? Má smysl bojovat o rodinu, i když už jsme tolikrát zklamali?