Zůstala jsem sama s těhotnou snachou: Když jsem odhalila jejich lest, změnilo mi to život

„Mami, prosím tě, můžeš na Leničku dohlédnout? Vypadá to, že ta služebka v Ostravě se protáhne na celý týden.“ Petr mi to oznámil mezi dveřmi, zatímco si do kufru házel poslední košili. Lenka stála opodál, ruce si nervózně hladila přes břicho a oči měla sklopené. Byla v sedmém měsíci a poslední týdny byla čím dál uzavřenější.

„Samozřejmě, Petře,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit obavy. Když za ním zaklaply dveře, v domě zavládlo ticho, které mě tížilo na hrudi. Lenka se posadila ke stolu a začala si bezmyšlenkovitě hrát s hrnkem čaje.

„Lenko, všechno v pořádku?“ zeptala jsem se opatrně. Jen pokrčila rameny. „Jsem jen unavená. Děkuju, že tu můžu být.“

Věděla jsem, že poslední měsíce nebyly pro nikoho z nás jednoduché. Petr přišel o část platu, Lenku propustili z práce v knihovně a já najednou platila nejen svůj byt, ale i jejich nájem a účty. Snažila jsem se chápat – mladí mají těžký start – ale něco mi nesedělo. Každý měsíc mi chyběly peníze a Lenka s Petrem byli čím dál nervóznější.

Jednoho večera jsem zaslechla Lenku telefonovat v kuchyni. „Neboj, všechno jde podle plánu… Ano, ona nic netuší… Petr říkal, že to musíme vydržet ještě měsíc…“ Ztuhla jsem ve dveřích ložnice. Komu to volala? A co znamenalo „podle plánu“?

Začala jsem být podezřívavá. Další dny jsem si všímala detailů: Lenka schovávala dopisy, které jí chodily poštou, a když jsem přišla do kuchyně, rychle zavírala notebook. Jednou jsem zahlédla na obrazovce tabulku s čísly a jmény, ale když jsem se zeptala, co to je, odpověděla vyhýbavě: „Jen seznam věcí pro miminko.“

Jednoho odpoledne přišla Lenka domů s taškou plnou drahých potravin a kosmetiky. „Tohle všechno jsme si nemohli dovolit,“ poznamenala jsem. „Ale dostala jsem peníze od kamarádky,“ usmála se nuceně.

Začala jsem pátrat. Prohlédla jsem si výpisy z účtu a zjistila, že z mého spoření mizí peníze. Petr měl přístup k mému internetovému bankovnictví – kdysi jsem mu ho dala pro případ nouze. Srdce mi bušilo až v krku.

Když Petr přijel ze služebky domů, čekala jsem na něj v kuchyni. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem pevně.

„O čem?“ vyhýbal se mi pohledem.

„O tom, proč mi mizí peníze z účtu. O tom, co plánujete s Lenkou.“

Petr zbledl. „Mami… my jsme… chtěli jsme ti to říct…“

Lenka vešla do místnosti a rozplakala se. „Promiňte… My jsme nevěděli, jak dál… Petr slíbil, že to zvládneme…“

„Co zvládnete?“ zvýšila jsem hlas.

Petr se zhroutil na židli. „Dlužíme peníze. Hodně peněz. Já… půjčil jsem si na burze a prodělal všechno. Lenka přišla o práci kvůli mně – šéf jí vyhodil kvůli mému dluhu u jeho známého.“

Byla jsem v šoku. „A tak jste mě okrádali? Místo abyste mi řekli pravdu?“

Lenka vzlykala: „Bála jsem se… Nechtěla jsem přijít o domov…“

Seděla jsem tam s hlavou v dlaních a nevěděla, co dělat. Byla to moje rodina – moje krev – ale cítila jsem se zrazená jako nikdy v životě.

Další týdny byly peklo. Petr chodil po bytě jako tělo bez duše, Lenka byla uzavřená a já přemýšlela, jestli jim vůbec ještě můžu věřit. Nakonec jsem jim řekla: „Dám vám poslední šanci. Najděte si práci – oba dva – a začněte splácet dluhy. Jinak vám už nikdy nepomůžu.“

Petr začal pracovat jako skladník v supermarketu a Lenka našla místo v dětské skupině jako asistentka. Bylo to těžké období – hádky, slzy i ticho u večeře – ale pomalu jsme se učili znovu spolu žít.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí a tím, že člověk nechá druhé zneužívat svou dobrotu? Měla bych být tvrdší? Nebo je rodina vždycky na prvním místě? Co byste udělali vy na mém místě?