Jedna místnost, čtyři životy: Příběh o odpovědnosti a lásce

„Mami, proč musíme zase jíst jen chleba s máslem?“ ozvalo se z rohu místnosti, kde se na rozvrzané posteli krčilo moje nejmladší vnouče, Anička. Její hlas zněl tiše, ale v tom tichu byla slyšet únava, kterou by dítě znát nemělo. V tu chvíli jsem měla chuť rozplakat se, ale místo toho jsem se usmála a pohladila ji po vlasech. „Protože dneska je tohle naše slavnostní večeře, zítra třeba bude něco lepšího,“ zalhala jsem, i když jsem věděla, že zítra bude chleba zase.

V jedné místnosti v paneláku na pražském Jižním Městě žijeme už třetím rokem. Já, moje tři vnoučata – Anička, Honzík a Klárka – a můj syn Tomáš, který je teď znovu na cestě stát se otcem. Jeho přítelkyně Petra je v osmém měsíci a já mám strach, že až se narodí další dítě, už se sem nevejdeme ani na spaní, natož na život.

Tomáš byl vždycky chytrý kluk. Vždycky jsem si myslela, že bude první z rodiny, kdo vystuduje vysokou školu. Když mi před čtyřmi lety oznámil, že bude otcem, zhroutil se mi svět. „Mami, já to zvládnu, slibuju,“ říkal tehdy, ale já jsem v jeho očích viděla stejný strach, jaký teď vídám v zrcadle u sebe. Petra byla tehdy ještě na střední, její rodiče ji vyhodili z domu a tak přišla k nám. A tak jsme se tísnili v jedné místnosti, kde se střídaly dětské pláče s hádkami dospělých.

„Tomáši, nemůžeš si najít práci? Něco pořádného, aspoň na částečný úvazek?“ ptala jsem se ho jednou večer, když děti konečně usnuly. Seděl u stolu, obklopený skripty z pedagogické fakulty, a vypadal, jako by zestárl o deset let. „Mami, já se snažím. Ale když půjdu na směnu do Tesca, nestihnu školu. A když budu jen studovat, nebudeme mít na jídlo.“

Petra mezitím seděla na posteli a hladila si břicho. „Já už nemůžu, paní Nováková. Já vím, že je to těžký, ale já už nevím, co dělat. Moje máma mi nevolá, táta mě nechce vidět. Já se bojím, že to dítě nezvládnu.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet na celý svět. Proč zrovna my? Proč musím já, která celý život pracovala v nemocnici jako sanitářka, teď žít v jedné místnosti se čtyřmi dětmi a dvěma dospělými? Kde jsme udělali chybu? Byla to moje vina, že jsem Tomáše moc rozmazlila? Nebo jsme prostě měli smůlu?

Někdy mám pocit, že nás svět přehlíží. Když jdu do obchodu a platím stravenkami, prodavačka se na mě dívá s lítostí, někdy i s pohrdáním. Sousedi si šuškají, že jsme „ta rodina z jedné místnosti“. Děti ve škole se Honzíkovi smějí, že nemá vlastní pokoj. Klárka se stydí pozvat si domů kamarádku. A já? Já se stydím za to, že se stydím.

Jednou večer, když už všichni spali, jsem si sedla k oknu a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, jestli jsem mohla něco udělat jinak. Možná jsem měla být přísnější, když byl Tomáš malý. Možná jsem měla víc šetřit. Možná jsem měla odejít od manžela dřív, než nás zadlužil a utekl. Ale teď už je pozdě na možná.

Ráno mě probudil křik. Honzík se hádal s Klárkou o jedinou pastelku, která ještě kreslí. „Mami, ona mi ji vzala!“ „Ne, to není pravda!“ V tu chvíli jsem ztratila trpělivost. „Dost! Už toho mám dost! Všichni jste pořád jenom nespokojení! Myslíte si, že je to pro mě lehké?“ Rozplakala jsem se a děti na mě koukaly s vyděšenýma očima. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem selhala. Ne jako matka, ale jako člověk. Protože jsem dovolila, aby nás chudoba a beznaděj rozbily na kousky.

Večer přišel Tomáš domů pozdě. „Mami, mám brigádu. Budu dělat noční v Lidlu. Není to moc, ale aspoň něco.“ Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době jsem cítila malou jiskřičku naděje. „Děkuju, Tomáši. Vím, že to není lehké.“

Petra porodila o měsíc dřív. Malý Matěj byl slabý, musel do inkubátoru. V nemocnici mi řekli, že potřebuje klid a čistotu. Jak mu to mám dát v jedné místnosti plné dětí a věcí? Když jsme si ho konečně přivezli domů, bála jsem se každého zakašlání. Spala jsem u jeho postýlky a modlila se, aby přežil.

Jednou v noci jsem slyšela Tomáše a Petru, jak se hádají. „Já už to nezvládám! Nemáme peníze, nemáme prostor, nemáme nic!“ křičela Petra. Tomáš mlčel. Pak jsem slyšela jeho tichý hlas: „Ale máme sebe. To je víc než nic.“

Možná má pravdu. Možná je rodina to jediné, co nám zbylo. Ale někdy mám pocit, že už nemám sílu bojovat. Každý den je stejný – boj o jídlo, o prostor, o klid. Ale když vidím, jak se Anička směje, když ji pohladím po vlasech, nebo jak Honzík večer šeptá Klárce pohádky, vím, že to má smysl.

Nevím, co bude dál. Nevím, jestli se někdy dostaneme z téhle místnosti. Ale vím, že dokud budeme spolu, máme aspoň naději.

Někdy se ptám sama sebe: Kde jsme udělali chybu? A je vůbec možné najít v téhle situaci sílu a smysl? Co byste dělali vy na mém místě?