Máma mi odmítá hlídat děti, ale já musím živit rodinu: Příběh Aleny z Ostravy

„Mami, prosím tě, jen na dvě hodiny. Potřebuju do práce, jinak mě vyhodí,“ šeptám do telefonu a cítím, jak se mi třesou ruce. V pozadí slyším křik malého Tomáška, který se hádá se sestrou o poslední rohlík. Máma si povzdechne. „Aleno, já už jsem si svoje odžila. Chci mít klid. Děti jsou tvoje starost.“ A zavěsí. Zůstanu stát uprostřed kuchyně, mezi špinavým nádobím a rozházenými hračkami, a mám pocit, že se mi svět rozpadá pod nohama.

Je to už rok, co mi Petr zemřel. Rána na srdci je pořád čerstvá. Všichni říkali: „To zvládneš, jsi silná.“ Ale nikdo nevidí ty noci, kdy sedím na posteli a tiše pláču, aby děti neslyšely. Nikdo nevidí, jak ráno vstávám o hodinu dřív, abych připravila snídani, oblékla tři děti a stihla je odvést do školky a školy. A pak běžím na autobus do práce v supermarketu na Porubě. Tam se usmívám na zákazníky, i když bych nejradši křičela.

Moje máma bydlí jen dvě zastávky tramvají ode mě. Je jí šedesát tři, je zdravá, chodí na procházky s kamarádkami a do divadla. Když jsem byla malá, byla přísná, ale vždycky jsem věřila, že mě má ráda. Po Petrovi jsem doufala, že mi aspoň ona pomůže. Ale místo toho mi opakuje: „Já už mám svýho dost.“

Jednou jsem ji poprosila, jestli by mohla vzít děti na víkend k sobě. „Aleno, já už nejsem nejmladší. Děti jsou hlučné a já potřebuju odpočívat,“ řekla mi bez mrknutí oka. Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. Všichni kolem mě mají babičky, které vozí vnoučata na kroužky nebo je berou na prázdniny. Proč já ne?

Jednou večer jsem seděla u stolu s Markétkou, která měla horečku. Tomášek brečel, protože mu chyběl tatínek. Nejmladší Anička usnula v obýváku mezi plyšáky. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nemůžu dál. Vzala jsem telefon a zavolala mámě znovu.

„Mami, prosím tě… Já už fakt nemůžu. Potřebuju aspoň jednu noc spát.“

Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Aleno, ty jsi vždycky byla přecitlivělá. Musíš být silná kvůli dětem.“

„Ale já už nemám sílu! Proč mi nechceš pomoct?“ vykřikla jsem zoufale.

„Protože to není moje povinnost! Já ti děti neudělala!“ odpověděla tvrdě.

Zavěsila jsem a rozplakala se tak, že jsem nemohla popadnout dech. V tu chvíli jsem si připadala úplně sama na světě.

Druhý den ráno jsem šla do práce s kruhy pod očima a hlavou plnou myšlenek. Kolegyňka Jana si mě všimla u pokladny.

„Alčo, co se děje? Jsi bílá jak stěna.“

„Máma mi nechce pomoct s dětmi,“ vyhrkla jsem a slzy mi začaly téct po tvářích.

Jana mě objala: „Hele, kdybys potřebovala pohlídat aspoň na pár hodin, dej vědět. Mám doma taky dvě holky a stejně jsou pořád spolu.“

Byla jsem vděčná za tu nabídku, ale zároveň mě bodlo u srdce – proč mi víc pomůže cizí člověk než vlastní máma?

Večer jsem seděla u stolu a dívala se na fotku Petra. „Co bys dělal ty?“ šeptala jsem do ticha.

Dny plynuly jeden jako druhý – práce, děti, domácnost. Peněz bylo málo, únava obrovská. Markétka začala nosit domů poznámky ze školy – prý je nepozorná a často pláče. Tomášek se začal počůrávat ze stresu. Anička je pořád nemocná.

Jednou večer přišla máma nečekaně ke mně domů. Sedla si ke stolu a řekla: „Aleno, já vím, že to máš těžké. Ale já už prostě nemám sílu být babičkou na plný úvazek.“

„Já po tobě nechci celý život,“ řekla jsem tiše. „Jen občas pohlídat nebo vzít děti ven.“

Máma mlčela dlouho. Pak vstala: „Zkusím to promyslet.“

Od té doby se nic nezměnilo.

Někdy mám pocit, že selhávám jako matka i dcera zároveň. Děti mě potřebují a já jim chci dát všechno – ale kde brát sílu? Proč některé babičky pomáhají a jiné ne? Je to sobecké chtít pomoc od vlastní mámy? Nebo je sobecké ji odmítat?

Možná nejsem jediná v Ostravě nebo kdekoliv jinde v Česku, kdo tohle zažívá.

Co byste dělali vy na mém místě? Je správné žádat o pomoc rodinu? Nebo bych měla hledat sílu jen sama v sobě?