„Poslala jsem syna domů s nemocným vnukem. Nakonec to byla moje chyba“

František a Sabina se na svůj večer těšili týdny. V každodenním shonu si jen zřídka našli čas být spolu sami. Když mě tedy požádali, abych pohlídala jejich syna Petra, byla jsem více než ráda. Petr je můj jediný vnuk a každou chvíli s ním si nesmírně vážím.

Večer začal skvěle. František a Sabina přivezli Petra k mně domů kolem šesté hodiny večer. Vypadali tak šťastně a nadšeně, a já byla nadšená, že si konečně udělají čas pro sebe. Petr, jako vždy, byl plný energie a běhal po mém obýváku se svými autíčky.

Večeřeli jsme spolu a všechno se zdálo být v pořádku. Petr snědl své oblíbené makarony se sýrem a dokonce jsme si dali zmrzlinu jako dezert. Ale jak večer pokračoval, všimla jsem si, že Petr je neobvykle tichý. Seděl na gauči, držel se za břicho a vypadal bledě.

„Cítíš se dobře, zlatíčko?“ zeptala jsem se ho jemně.

„Bříško mě bolí, babi,“ odpověděl slabě.

Pocítila jsem záchvěv obav, ale snažila jsem se zůstat klidná. Dala jsem mu trochu vody a nechala ho lehnout si na gauč. Myslela jsem si, že možná jen snědl příliš mnoho nebo byl unavený ze všeho toho vzrušení. Ale jak minuty ubíhaly, jeho stav se zdál horší. Začal tiše plakat a já viděla bolest v jeho očích.

Okamžitě jsem zavolala Františkovi. „Františku, něco není v pořádku s Petrem. Stěžuje si na bolest břicha a vypadá opravdu nemocně.“

Františkův hlas byl plný obav. „Přijedeme hned.“

Přijeli během několika minut, jejich večer přerušený starostí o syna. Sabina vzala Petra do náruče a spěchali s ním do nejbližší nemocnice. Zůstala jsem doma, cítila jsem se bezmocná a provinilá.

O několik hodin později mi František volal z nemocnice. „Mami, doktoři říkají, že je to otrava jídlem. Myslí si, že to může být z něčeho, co snědl u tebe.“

Srdce mi kleslo. Jak se to mohlo stát? Byla jsem tak opatrná s jídlem. Makarony se sýrem byly čerstvě připravené a zmrzlina byla od důvěryhodné značky. Ale nějak jsem udělala chybu, která vedla k utrpení mého drahocenného vnuka.

Petr byl přijat do nemocnice na pozorování. Doktoři chtěli mít jistotu, že je stabilní, než ho pošlou domů. František a Sabina byli vyčerpaní a vyděšení. Navštívila jsem je v nemocnici druhý den, přinesla květiny a těžké srdce.

„Je mi to tak líto,“ řekla jsem se slzami v očích. „Nikdy jsem nechtěla, aby se to stalo.“

Sabina se na mě podívala unavenýma očima, ale dokázala se slabě usmát. „Víme, že jsi to nemyslela špatně, ale zdraví Petra je teď naší prioritou.“

Dny se změnily v týdny a zatímco Petr se fyzicky zotavil, incident zanechal jizvu na naší rodině. František a Sabina byli opatrnější ohledně toho, aby nechali Petra u mě, a nemohla jsem jim to vyčítat. Důvěra, která byla kdysi tak silná, byla nyní křehká.

Stále vídám Petra pravidelně, ale věci jsou teď jiné. Ve vzduchu visí nevyřčené napětí, připomínka toho osudného večera, kdy se všechno pokazilo. Svého vnuka miluji nade vše, ale vina za to, co se stalo, mě bude vždy pronásledovat.