Pět let poté: Rodina, nebo peníze?

„To už nemyslíš vážně, Tomáši! Pět let čekáme, že nám to vrátí, a ty teď chceš prostě mávnout rukou?“ křičela jsem na manžela, zatímco jsem v kuchyni třásla rukama nad hrnkem studené kávy. Tomáš stál u okna, zády ke mně, a mlčel. Venku pršelo, kapky bubnovaly do parapetu a já měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod nohama.

„Jsou to moji rodiče, Lucie. Nemůžeme je přece dostat do problémů kvůli penězům,“ řekl tiše, aniž by se na mě podíval. Jeho hlas byl unavený, zlomený. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc nás ten dluh změnil. Už dávno jsme nebyli ti dva zamilovaní studenti z koleje v Olomouci, kteří věřili, že láska zvládne všechno.

Před pěti lety jsme Tomášovým rodičům půjčili 800 tisíc korun. Potřebovali je na rekonstrukci domu v Prostějově, kde chtěli dožít. Slíbili nám, že nám to vrátí do dvou let. Jenže pak přišla pandemie, tchán přišel o práci a všechno se začalo sypat. Nejprve jsme byli trpěliví. Pak jsme začali šetřit na všem možném – dovolené u moře jsme vyměnili za stanování u Sázavy, místo nového auta jsme opravovali starou fabii.

Moje máma mi každý měsíc připomínala: „Lucie, tohle není fér. Vy jste mladí, máte děti, potřebujete ty peníze! Oni si žijí ve svém domě a vy dřete.“ Snažila jsem se ji uklidnit, ale v hloubi duše jsem s ní souhlasila. Každý měsíc jsem počítala výdaje a přemýšlela, kde bychom mohli ušetřit ještě víc.

Jednou večer jsem seděla s Tomášem u stolu a položila mu otázku, která mezi námi visela už dlouho: „A co když nám to nikdy nevrátí? Co když budeme celý život čekat?“

Tomáš se na mě podíval s očima plnýma smutku. „Lucie, já nevím. Ale nechci být ten syn, který žene vlastní rodiče k soudu.“

Začali jsme se hádat čím dál častěji. Děti to cítily – Anička se mě jednou zeptala: „Mami, proč jsi pořád smutná?“ A já jí nedokázala odpovědět.

Jednoho dne přišla moje máma na návštěvu. Seděla v obýváku a upřeně se na mě dívala: „Musíš si stát za svým. Takhle tě budou využívat pořád. Zavolej jim a připomeň jim to.“

Zavolala jsem tedy tchyni. „Jano, víš… už je to pět let. My ty peníze opravdu potřebujeme.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen tiché vzlyky: „Lucko, my víme… Ale nemáme z čeho. Tonda je pořád bez práce a já mám jen důchod.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se taky. Cítila jsem vztek i lítost zároveň. Proč musím být ta špatná? Proč musím volat a připomínat něco, co by mělo být samozřejmé?

Začali jsme s Tomášem spát odděleně. Každý večer jsem ležela v posteli a přemýšlela o tom, jak moc nás ten dluh změnil. Přestali jsme si povídat o budoucnosti. Místo plánování jsme jen přežívali.

Jednou večer jsem zaslechla Tomáše telefonovat s otcem:

„Tati, Lucka už to nezvládá… Já taky ne. Prosím tě, aspoň něco…“

Tchán mu slíbil padesát tisíc do konce roku. Ale nikdy nic nepřišlo.

Moje máma mi navrhla, abychom šli za právníkem. „Musíš si chránit rodinu! Oni tě nikdy nebudou brát vážně, když budeš pořád ustupovat.“

Ale Tomáš byl proti: „Tohle by naši zabilo. Já to nedokážu.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Vyprávěla jsem jí o svém pocitu zrady a bezmoci. „Lucie,“ řekla mi jednou, „musíte si vybrat – buď budete chránit sebe a své děti za každou cenu, nebo přijmete ztrátu a odpustíte.“

Ale jak mám odpustit něco tak velkého? Jak mám žít s pocitem nespravedlnosti?

Jednoho dne přišel Tomáš domů s lahví vína a řekl: „Pojďme si promluvit.“ Sedli jsme si ke stolu a on začal:

„Vím, že jsi naštvaná. Já taky nejsem šťastný. Ale nechci přijít o tebe ani o rodiče. Co kdybychom to prostě pustili? Začali znova? Bez dluhů mezi námi?“

Dívala jsem se na něj dlouho mlčky. V hlavě mi běžely všechny ty roky odříkání, hádek i ticha mezi námi.

„A co když to nedokážu? Co když ti to budu celý život vyčítat?“

Tomáš mi stiskl ruku: „Pak to aspoň zkusíme spolu.“

Nevím, jak ten příběh skončí. Možná nikdy nedostaneme zpátky ani korunu. Možná nám to zůstane mezi zuby jako trn navždycky.

Ale někdy si říkám – co je vlastně víc? Peníze? Nebo rodina? A dá se vůbec někdy odpustit taková nespravedlnost?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné odpustit kvůli klidu v rodině? Nebo bych měla bojovat za spravedlnost až do konce?