„Podpora mé nemocné tchyně: Oběť, která mě stála vlastní rodinu“

Když byla moje tchyně, Alena, diagnostikována s vážnou nemocí, byli jsme s manželem zdrceni. Alena byla vždy oporou naší rodiny, typem ženy, která nikdy nežádala o pomoc, ale vždy ji nabízela. Takže když nás potřebovala, nebylo pochyb o tom, že jí pomůžeme.

Aleniny lékařské účty rychle narůstaly a její pojištění pokrývalo jen zlomek nákladů. Můj manžel, Marek, a já jsme se rozhodli sáhnout do našich úspor, abychom jí pomohli. Šetřili jsme roky na koupi našeho prvního domu, ale oba jsme se shodli, že rodina je na prvním místě.

Zpočátku byla moje vlastní matka, Jana, podporující. Chápala důležitost rodiny a dokonce nabídla pomoc, jak jen mohla. Ale jak měsíce ubíhaly a naše finanční situace se stávala napjatější, její postoj se začal měnit.

„Nemůžete takhle dál vyčerpávat své úspory,“ řekla jednoho večera u večeře. „Co vaše budoucnost? Co vaše vlastní rodina?“

Snažila jsem se vysvětlit, že Alena je také rodina a že ji nemůžeme opustit v její době potřeby. Ale Jana byla neústupná. „Děláš chybu,“ varovala mě. „A bude tě to stát.“

Přes její varování jsme s Markem pokračovali v podpoře Aleny. Platili jsme za její léčbu, léky a dokonce jsme najali částečnou pečovatelku, aby jí pomohla doma. Finanční zátěž byla obrovská, ale zvládali jsme to.

Pak jsem jednoho dne dostala telefonát od své matky. Zněla rozzuřeně. „Nemohu uvěřit, že to stále děláš,“ řekla. „Vyhazuješ svůj život pro někoho, kdo ani není tvoje skutečná matka.“

Její slova bolela, ale snažila jsem se zůstat klidná. „Mami, Alena je rodina. Potřebuje nás.“

„Ne,“ odsekla. „Musíš myslet na svou vlastní rodinu. Na svou vlastní budoucnost. Pokud budeš takhle pokračovat, nezbude ti nic.“

Rozhovor skončil náhle a já cítila hluboký pocit neklidu. Věděla jsem, že má matka má o mě starost, ale nemohla jsem se otočit zády k Aleně.

Jak měsíce ubíhaly, naše finanční situace se zhoršovala. Museli jsme si vzít půjčky na pokrytí nákladů a náš sen o koupi domu se zdál vzdálenější než kdy jindy. Můj vztah s matkou se stále více napínal. Přestala volat tak často a když volala, naše rozhovory byly napjaté a plné hádek.

Jednoho dne jsem dostala dopis od své matky. Byl stručný a k věci: „Nemohu sledovat, jak si ničíš život tímto způsobem. Dokud nepřijdeš k rozumu, nemohu být jeho součástí.“

Byla jsem zlomená. Moje vlastní matka mě odřízla, protože jsem se rozhodla pomoci své tchyni. Váha jejího nesouhlasu mi ležela těžce na ramenou, ale nemohla jsem se přimět opustit Alenu.

Jak čas plynul, Alenin stav se mírně zlepšil, ale škoda na mém vztahu s matkou byla způsobena. Sotva jsme spolu mluvily a když ano, bylo jasné, že věci už nikdy nebudou stejné.

Podpora Aleny mě stála víc než jen peníze; stála mě můj vztah s vlastní matkou. A i když nelituji pomoci Aleně, bolest ze ztráty podpory mé matky je břemeno, které si ponesu po zbytek svého života.