Můj syn a jeho žena nechtějí opustit byt, který jsme jim půjčili na rok

„Mami, my se prostě nemáme kam vrátit! Proč na nás tak tlačíš?“ křičel Honza do telefonu. Stála jsem u okna našeho bytu v Nuslích, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Už třetí měsíc se hádáme o tom samém: kdy konečně opustí byt, který jsme jim s Karlem půjčili jen na rok. Rok už dávno uplynul.

Všechno začalo tak nevinně. Honza s Terezou se vzali před dvěma lety. Byli mladí, plní plánů, ale bez peněz a bez pořádného bydlení. My s Karlem jsme měli druhý byt po mé mamince v Modřanech – krásný, světlý 2+1, kde jsem vyrůstala. Bylo to logické: půjčíme jim ho na rok, než si našetří na vlastní nebo najdou něco jiného. „Jen na rok,“ opakovala jsem tehdy Tereze, když si prohlížela staré parkety a balkon s výhledem na Vltavu. „Pak ho budeme muset prodat.“ Přikývla, objala mě a slíbila, že to chápou.

První měsíce byly idylické. Chodili k nám na večeře, smáli jsme se jejich historkám z práce. Ale pak přišla pandemie, Honzu propustili z práce v reklamce a Tereza začala učit na dálku. Peníze došly rychleji, než jsme čekali. Když jsem jim poprvé připomněla, že se blíží konec roku, Tereza se rozplakala: „My teď fakt nemůžeme, Alenko.“

Karel byl ze začátku trpělivý. „Vždyť jsou to naše děti,“ říkal mi večer v posteli, když jsem nemohla spát. Ale jak šly měsíce a my jsme potřebovali peníze z prodeje bytu – chtěli jsme si splnit sen a koupit si malou chalupu na Vysočině – začal být nervózní i on. „Tohle už není fér,“ řekl mi jednou ráno u snídaně. „Vždyť nás zneužívají.“

Zkusila jsem to po dobrém. Upekla jsem Honzovi jeho oblíbený jablečný závin a pozvala je na nedělní oběd. „Honzo, Terezo, potřebujeme ten byt prodat,“ začala jsem opatrně. Honza se zamračil: „Mami, víš přece, jaká je teď situace s nájmy. Všude chtějí kauci a my nemáme ani korunu navíc.“ Tereza mlčela a jen kroutila ubrouskem v ruce.

Začaly týdny plné napětí. Každý telefonát byl hádka. Když jsem jim navrhla, že jim pomůžeme najít podnájem nebo přispějeme na kauci, Honza odmítl: „Nechci být závislý na rodičích celý život!“ Přitom závislí byli – a čím dál víc.

Jednou večer mi volala moje sestra Jana: „Alčo, proč jim prostě nedáš výpověď? Vždyť je to tvůj byt!“ Ale já nemohla. Byli to přece moje děti. Vzpomněla jsem si, jak jsem Honzu držela za ruku první den ve školce, jak brečel u maturitního plesu dojetím. Jak mu mám teď říct: ‚Vypadni‘?

Situace doma houstla. S Karlem jsme se začali hádat kvůli každé hlouposti. On chtěl být rázný: „Napíšu jim dopis! Právníka! Už toho mám dost!“ Já brečela do polštáře: „To přece nemůžeme…“

Jednoho dne mi Honza poslal SMS: „Mami, Tereza je těhotná.“ Místo radosti jsem cítila jen úzkost. Znamená to snad další výmluvu? Další měsíce nejistoty? Když jsem to řekla Karlovi, rozčílil se: „Tohle už je vydírání!“

Začala jsem mít pocit, že jsem špatná matka i manželka. Přestala jsem spát, zhubla jsem pět kilo za měsíc. V práci si všimli, že jsem podrážděná. Kamarádky mi radily různé věci: „Buď tvrdá!“, „Zkus mediátora!“, „Prodej byt i s nimi!“ Ale já pořád doufala, že se to nějak vyřeší samo.

Jednoho deštivého večera jsem šla do Modřan osobně. Odemkla jsem klíčem od dětství a vešla do bytu. Tereza seděla v kuchyni, oči opuchlé od pláče. „Aleno… já už nevím,“ šeptla. Sedly jsme si ke stolu a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvily otevřeně.

„Já vím, že vás tlačíme do kouta,“ řekla tiše. „Ale Honza má pocit, že selhal jako manžel i syn… Bojí se odejít do podnájmu, bojí se začít znovu.“

Objala jsem ji a obě jsme plakaly. Najednou jsem pochopila – nejde jen o peníze nebo byt. Jde o strach ze změny, o stud a pocit selhání.

Druhý den jsme si sedli všichni čtyři ke stolu u nás doma. Karel byl tvrdý: „Musíme stanovit termín.“ Já byla smířlivější: „Pomůžeme vám najít nový začátek.“ Nakonec jsme se domluvili – do tří měsíců odejdou a my jim pomůžeme s kauci i hledáním bytu.

Nevím, jestli jsme udělali správně. Možná jsme měli být tvrdší dřív, možná měkčí ještě teď. Ale jedno vím jistě: rodina je někdy těžší než cizí lidé.

Každý večer si kladu otázku: Kde je hranice mezi pomocí a zneužitím důvěry? A jak poznat, kdy už je čas říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?