Sbohem, ale pozor na nepořádek! Eliška našla moji ponožku v šuplíku

Bylo to obyčejné úterní odpoledne, když mi zavolala Eliška. Její hlas byl roztřesený, směsice nedůvěry a podráždění. „Nebudeš věřit, co jsem našla,“ řekla, její slova se valila jako lavina. Slyšela jsem napětí v jejím hlase a moje zvědavost vzrostla.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se, snažíc se znít nenuceně, i když jsem se už připravovala na něco nečekaného.

„Našla jsem tvoji ponožku ve svém šuplíku,“ odpověděla tónem plným obvinění a zmatení. „Jak se tam proboha dostala?“

Zarazila jsem se a snažila se zpracovat její slova. Ponožka? V jejím šuplíku? Zdálo se to nemožné. Byly jsme spolubydlící už přes rok a i když jsme si občas půjčovaly oblečení, ponožka nebyla něco, co by se obvykle ztratilo.

„Jsi si jistá, že je moje?“ zeptala jsem se s nadějí, že jde o nějaký omyl.

„Jsem si jistá,“ odpověděla pevně. „Je to ta jasně zelená s malými tučňáky. Měla jsi ji na sobě minulý Vánoce.“

Tu ponožku jsem si živě pamatovala. Byla součástí páru, který mi darovala teta, a měla jsem je na sobě během naší vánoční party. Ale jak se dostala do Eliščina šuplíku, to mi bylo záhadou.

„Možná se smíchala při praní?“ navrhla jsem slabě, i když jsem věděla, že je to nepravděpodobné. Obvykle jsme byly pečlivé v oddělování našich věcí.

Eliška si povzdechla, očividně nepřesvědčená. „Nevím, ale je to divné. A není to jen ta ponožka. Nacházím i další věci—jako tvoje gumičky do vlasů a dokonce ten starý náramek, který jsi ztratila před měsíci.“

Její slova mi nahnala husí kůži. Jedna věc je ztratit ponožku, ale ten náramek byl ztracený už dávno. Myslela jsem si, že je navždy pryč.

„Myslíš, že si s námi někdo zahrává?“ zeptala jsem se napůl žertem, snažíc se odlehčit atmosféru.

Eliška se nezasmála. „Nevím,“ řekla tiše. „Ale začíná mě to děsit.“

Strávily jsme další hodinu procházením našeho bytu, kontrolováním šuplíků a skříní pro další ztracené věci. Čím více jsme hledaly, tím více jsme nacházely—drobnosti, které zmizely během posledních měsíců. Bylo to, jako by si s námi někdo hrál zvrácenou hru.

Jak slunce zapadalo a stíny se plížily po místnosti, mezi námi se usadilo nepříjemné ticho. Byt teď působil jinak, jako by skrýval tajemství, která jsme nemohly pochopit.

„Možná bychom měly vyměnit zámky,“ navrhla nakonec Eliška, její hlas sotva slyšitelný.

Přikývla jsem, i když hluboko uvnitř jsem věděla, že to nevyřeší záhadu toho, jak se moje ponožka ocitla v jejím šuplíku. Zůstával pocit neklidu, pocit, že nás něco—nebo někdo—pozoruje.

Tu noc jsem ležela v posteli a zírala na strop, nemohla jsem setřást pocit, že mě někdo sleduje. Každé vrznutí podlahy a šustění větru venku se zdálo zesílené tmou.

Druhý den ráno jsme s Eliškou zavolaly zámečníka a nechaly si vyměnit zámky. Byla to malá útěcha, ale nevymazala neklid, který nad námi visel.

Dny se změnily v týdny a i když se žádné nové věci neobjevily na nečekaných místech, záhada zůstala nevyřešená. S Eliškou jsme se odcizily, každá z nás se uzavřela do svých myšlenek a podezření.

Na konci to nebyla jen ponožka, která byla ztracena—byl to náš pocit bezpečí a důvěry. A i když jsme se snažily jít dál, stín toho podivného incidentu mezi námi přetrvával jako připomínka toho, jak rychle se věci mohou rozpadnout.