„Moje sestra neustále volá, aby si stěžovala: Ale nikomu nic nedlužím,“ říká, že je naší povinností pomáhat mamince

Klára byla vždy ta zodpovědná, alespoň to všichni říkali. Vyrostla v malém městě v Čechách a s mladší sestrou Vrbou byly neoddělitelné, ale jak dospívaly, jejich cesty se razantně rozešly. Klára se přestěhovala do rušného města kvůli korporátní práci, zatímco Vrba zůstala doma, přeskakovala z jedné práce do druhé a nikdy si pořádně nezajistila stabilní pozici.

Jejich matka, Božena, byla celý život silná a nezávislá žena, ale ve svých 80 letech začala ztrácet sílu. S věkem přicházely zvýšené zodpovědnosti a potřebovala více pomoci než kdy jindy. To bylo jádro nekonečných telefonátů, které Klára dostávala od Vrby.

„Kláro, nemůžeš jen jednou za měsíc navštívit maminku a myslet si, že to stačí,“ argumentovala Vrba, jejíž hlas byl napjatý přes telefon. „Potřebuje někoho, kdo jí pomůže s účty, lékařské výdaje se hromadí.“

Klára povzdechla, zatímco se dívala z okna svého bytu na městská světla. „Dělám, co mohu. Mám své vlastní výdaje, Vrbo. Proč si nemůžeš najít stabilní práci a pomoct?“

Rozhovor vždy skončil v tichu, každá sestra si vařila vlastní frustraci. Klára cítila vinu, ale byla přetížená svými finančními tlaky; Vrba se cítila opuštěná a nespravedlivě zatížená.

Jednoho chladného prosincového večera, když se Klára chystala na své roční pracovní hodnocení, neustále jí vibroval telefon. Byla to zase Vrba, ale tentokrát byl její tón naléhavý, panikařila.

„Kláro, je to s maminkou. Spadla ze schodů. Je v nemocnici,“ vykřikla Vrba, její hlas se lámal.

Klára cítila, jak jí klesá srdce. Zarezervovala si další let domů, myšlenky plné obav a lítosti. Když dorazila do nemocnice, našla Vrbu, jak nervózně přechází čekárnou, oči rudé od pláče.

Doktoři vysvětlili, že Božena si zlomila kyčel a bude potřebovat operaci, následovanou rozsáhlou fyzioterapií. Náklady byly astronomické, daleko za tím, co si Vrba mohla dovolit, a obě se obrátily na Kláru.

„Nemůžu to zvládnout sama,“ prosila Vrba. „Musíme to vyřešit společně.“

Klára přikývla, hrdlo se jí sevřelo emocemi. Souhlasila, že pomůže s lékařskými účty, omezí své vlastní výdaje, odloží plány, které měla pro svou budoucnost.

Měsíce plynuly a Boženino zdraví se pomalu zlepšovalo, ale finanční zátěž dala Kláře zabrat. Její výkon v práci utrpěl a nakonec přišla o zaměstnání. Snažila se pokrýt potřeby své matky i své vlastní, Klářin život se zdál být na rozpadnutí.

Vrba se snažila najít stabilnější práci, ale práce bylo málo a její úsilí nestačilo na zvednutí břemene, které všechny nesly. Sestry se od sebe vzdalovaly, každá pohlcená svými vlastními výzvami a resentimenty.

Nakonec, přes veškeré jejich úsilí, váha situace je rozdělila. Božena tiše zemřela jednoho jarního rána, nechávající své dcery nejen se smutkem, ale i propastí mezi nimi, která se nikdy nezahojila. Klára a Vrba mluvily čím dál tím méně, každý rozhovor byl napjatější než ten předchozí, dokud se prostě nepřestaly snažit.

Úmrtí jejich matky je místo toho, aby je spojilo, neodvolatelně rozdělilo. Klára často seděla u okna, dívala se na město, které kdysi slibovalo tolik možností, cítila štípaní ztráty a těžkou cenu nevyřešených rodinných povinností.