„Můj táta očekává, že ho budu každý měsíc finančně podporovat: Nevím, jak mu říct, že nejsem bohatý“

Před několika měsíci mi bylo dvacet tři let. Byl to milník, který přišel s mixem vzrušení a úzkosti. Pracoval jsem na dálku už pár let, vydělával jsem slušné peníze, ale daleko od toho, abych byl bohatý. Moje práce v digitálním marketingu mi umožňovala platit účty, něco málo ušetřit a občas si dopřát něco hezkého. Nicméně můj život nabral nečekaný směr, když můj otec začal po mně požadovat peníze.

Všechno to začalo krátce poté, co jsem získal svou první práci. Můj otec, který byl vždy poněkud finančně nezodpovědný, viděl můj nový příjem jako příležitost. Nejprve to byly malé žádosti—500 Kč tady, 1000 Kč tam. Říkal, že to je na potraviny nebo na nečekaný účet. Tehdy jsem tomu nepřikládal velkou váhu; koneckonců to byl můj táta a chtěl jsem mu pomoci.

Ale jak čas plynul, jeho žádosti se stávaly častějšími a většími. Začal žádat o peníze každý měsíc a už to nebylo jen na nezbytnosti. Chtěl peníze na nové gadgety, večeře v restauracích a dokonce i na dovolené. Bylo to, jako by mě viděl jako svůj osobní bankomat.

Situace dosáhla bodu varu nedávno, když mi řekl, že bych ho měl pravidelně finančně podporovat. Argumentoval tím, že když jsem mladý a vydělávám peníze, je mou povinností se o něj postarat. Problém je, že můj otec a matka nejsou chudí. Vlastní dva domy, z nichž jeden pronajímají za značnou částku peněz. Ani se nedotkli svých úspor na důchod.

Snažil jsem se mu vysvětlit, že i když vydělávám peníze, nejsem bohatý. Mám své vlastní výdaje—nájem, energie, studentské půjčky a úspory na budoucnost. Ale neposlouchal. Obvinil mě z toho, že jsem sobecký a nevděčný. Bolelo to slyšet taková slova od vlastního otce.

Moje matka během těchto konfrontací většinou mlčela. Občas se přidala na stranu mého otce, ale nikdy nezaujala silný postoj ani jedním směrem. Měl jsem pocit, že v tomto boji jsem sám.

Hledal jsem radu u přátel a dokonce i u terapeuta. Všichni mi říkali to samé: musím si s otcem nastavit hranice. Ale nastavit hranice s rodičem je snazší říct než udělat. Pocit viny a emocionální manipulace byly ohromující.

Jednoho dne jsem se rozhodl mít s ním vážný rozhovor. Posadil jsem ho a podrobně mu vysvětlil svou finanční situaci. Ukázal jsem mu svůj rozpočet a kolik každý měsíc šetřím. Řekl jsem mu, že i když chci pomoci, nemohu si dovolit ho pravidelně finančně podporovat.

Nevzal to dobře. Obvinil mě ze lži o mém příjmu a řekl, že jen hledám výmluvy. Dokonce mi vyhrožoval, že mě vyškrtne ze svého života, pokud nevyhovím jeho požadavkům. Byla to srdcervoucí chvíle.

Od té doby je náš vztah napjatý. Sotva spolu mluvíme a když už ano, je to obvykle napjaté a nepříjemné. Moje matka se snaží zprostředkovat, ale moc to nepomáhá. Emoční daň byla obrovská.

Přál bych si říct, že se věci zlepšily, ale nestalo se tak. Můj otec stále po mně požaduje peníze a já se musel naučit říkat ne navzdory pocitu viny a emocionální manipulaci. Je to neustálý boj a nejsem si jistý, jestli se náš vztah někdy plně zotaví.