„Ale mami, vždyť jsi mohla…“: Léto, které změnilo můj vztah s rodinou

„Mami, vždyť jsi mohla říct ne…“ ozvalo se z kuchyně, když jsem poprvé po dlouhé době seděla u svého stolu s hrnkem kávy. Hlas mé snachy Lucie byl tichý, ale v každém slově cítila jsem výčitku. Syn Petr stál opodál a raději mlčel. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků.

Ještě na jaře jsem byla přesvědčená, že to bude jen pár týdnů. „Mami, potřebujeme tě jen na chvíli. Práce je teď hodně, děti nechceme dávat do příměstského tábora. Jsi nejlepší babička na světě!“ říkal Petr a já cítila hrdost i radost. Kdo by nechtěl slyšet taková slova? Vždyť jsem pro své děti vždycky dělala maximum. A teď mám možnost být tu i pro vnoučata.

První dny byly krásné. Eliška a Matěj, moji dva malí poklady, mě vítali s otevřenou náručí. Pekli jsme bábovku, chodili na hřiště, hráli pexeso. Smáli jsme se a já měla pocit, že znovu žiju. Jenže týdny plynuly a únava se začala hromadit. Děti byly čím dál neklidnější, hádaly se mezi sebou, Eliška začala trucovat a Matěj měl záchvaty vzteku. Snažila jsem se být trpělivá, ale někdy mi ruply nervy.

Jedno odpoledne, když Eliška rozlila kakao po celém koberci a Matěj rozbil vázu po mé mamince, jsem se rozplakala. Děti na mě koukaly vyplašeně. „Babičko, nezlob se…“ šeptala Eliška. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejsem ta silná žena jako dřív.

Večer jsem volala Petrovi. „Petře, já už to asi nezvládnu. Jsem unavená.“

„Mami, vydrž ještě chvilku. My fakt nemáme jinou možnost,“ odpověděl rychle a já slyšela v jeho hlase napětí.

Další dny byly jako zlý sen. Děti vstávaly brzy, hádaly se o hračky, odmítaly jíst zeleninu. Snažila jsem se vymýšlet program – výlety do lesa, koupaliště, návštěvy knihovny – ale všechno bylo málo. Večer jsem padala do postele vyčerpaná.

Jednou přišla Lucie dřív z práce. Děti seděly u televize a já usnula v křesle. Probudil mě její hlas: „Tohle je hlídání? Dívají se na pohádky už dvě hodiny!“ Cítila jsem stud a bezmoc.

„Lucie, já už nemůžu…“ začala jsem.

„Ale mami, vždyť jsi mohla říct ne! Nikdo tě nenutil,“ odpověděla ostře.

V tu chvíli jsem měla chuť odejít a už se nikdy nevrátit. Ale pak jsem si vzpomněla na Petrova slova: „Jsi nejlepší babička na světě.“ Co když už nejsem? Co když už nestačím?

Léto se pomalu chýlilo ke konci. Děti šly do školy a školky a já zůstala sama doma. Ticho bylo ohlušující. Čekala jsem aspoň poděkování – místo toho přišla výčitka.

Jednoho večera zazvonil telefon. Byl to Petr.

„Mami, promiň… Lucie to nemyslela zle. Víš, jsme všichni unavení.“

„Já vím,“ odpověděla jsem tiše. „Ale bolí mě to.“

„My ti moc děkujeme,“ dodal ještě Petr.

Ale slova už nestačila.

Teď sedím u okna a přemýšlím: Udělala jsem chybu? Měla jsem říct ne? Nebo je chyba v tom, že jsme si přestali vážit toho, co pro sebe děláme? Kde je hranice mezi pomocí a obětováním sebe sama?

Možná bych měla být tvrdší. Možná bych měla myslet víc na sebe. Ale jak to udělat, když milujete svou rodinu nade vše?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec najít rovnováha mezi láskou k rodině a láskou k sobě samé?