„Babička Mě Nutí Sdílet Byt s Bratrem. Nejdřív Jsem Si Myslel, Že Je to Vtip“

Když mi babička poprvé řekla, že musím sdílet svůj byt s bratrem, zasmál jsem se. Myslel jsem si, že je to jeden z jejích vtipů. Ale když to zopakovala s vážným výrazem ve tváři, uvědomil jsem si, že to myslí smrtelně vážně. „Nebudu mít klid, dokud nebudeš sdílet svůj byt s bratrem,“ řekla neochvějným hlasem.

Můj bratr, Jakub, byl vždycky tulák. Nikdy se neusadil, nikdy neměl stálou práci a neustále přicházel a odcházel z našich životů. Mezitím jsem já tvrdě pracoval, abych si zajistil stabilní práci a konečně si koupil vlastní byt v Praze. Byl to můj útočiště, můj únik před chaosem rodinného života.

Ale babiččina slova mě pronásledovala. Vždycky byla tím, kdo držel naši rodinu pohromadě, a její přání mi připadalo jako přikázání. Neochotně jsem souhlasil, že nechám Jakuba nastěhovat se k sobě, doufaje, že to bude jen dočasné.

První dny byly snesitelné. Jakub se držel stranou, většinou zůstával ve svém pokoji nebo venku na ulicích. Ale brzy jeho přítomnost začala narušovat můj život. Chodil domů pozdě v noci, často opilý, a dělal rámus, který mě budil. Nechal své věci rozházené po bytě a proměnil můj kdysi uklizený prostor v nepořádek.

Snažil jsem se s ním o tom mluvit, ale Jakub byl odmítavý. „Uklidni se, ségra. Je to jen dočasné,“ říkal s úšklebkem. Ale týdny se změnily v měsíce a nebylo vidět žádné znamení, že by měl v plánu odejít.

Napětí mezi námi rostlo. Neustále jsem byl na hraně a nemohl jsem se uvolnit ve vlastním domově. Moje práce začala trpět kvůli bezesným nocím a neustálému stresu. Chyběl mi klid a samota, které jsem kdysi měl.

Jednoho večera, po dalším hádce o jeho chování, Jakub vyběhl z bytu. Tu noc ani následující se nevrátil. Část mě byla ulevena, doufajíc, že se konečně rozhodl odejít. Ale dny se změnily v týdny a nebylo o něm žádné zprávy.

Obávala jsem se a kontaktovala naši rodinu a přátele, ale nikdo Jakuba neviděl ani neslyšel. Policie byla málo nápomocná vzhledem k jeho historii zmizení. Nejistota mě sžírala a nemohla jsem setřást pocit, že se stalo něco hrozného.

Uplynuly měsíce a život šel dál, ale stín Jakubovy nepřítomnosti nade mnou visel. Babiččina slova mi zněla v hlavě jako neustálá připomínka slibu, který jsem dala. Nemohla jsem najít klid s vědomím, že můj bratr je někde venku, ztracený a sám.

Jednoho dne jsem dostala telefonát z nemocnice v sousedním kraji. Našli Jakuba v bezvědomí v uličce, těžce podvyživeného a trpícího podchlazením. Žil na ulici a stále více se propadal do svých sebedestruktivních návyků.

Spěchala jsem do nemocnice s těžkým srdcem plným viny a smutku. Vidět Jakuba ležet tam, křehkého a zlomeného, mě zničilo. Přes všechno to byl stále můj bratr.

Jakub přežil, ale už nikdy nebyl stejný. Poškození jeho těla i mysli bylo nevratné. Přestěhoval se do rehabilitačního centra, kde stráví zbytek svých dnů pod neustálou péčí.

Vrátila jsem se do svého bytu, nyní prázdnějšího než kdy jindy. Ticho bylo ohlušující, ostrý kontrast k chaosu, který kdysi naplňoval prostor. Babiččino přání bylo splněno tím nejtragičtějším způsobem.

Často přemýšlím o tom, co by mohlo být, kdyby věci dopadly jinak. Ale život nám ne vždy dává šťastné konce. Někdy nám zůstávají jen lítosti a nezodpovězené otázky.