„Celý den nic neděláš“: Pravda o mateřství, kterou nikdo nechce slyšet

„Ivano, co jsi dneska vlastně udělala? Vždyť malá jen spí a jí, ne?“ ozvalo se z kuchyně, kde Petr hlučně skládal nádobí do myčky. Jeho hlas byl unavený, podrážděný – a přesto mě bodl přímo do srdce. Stála jsem v předsíni, v jedné ruce plínku, v druhé lahvičku s mlékem, a měla jsem chuť křičet. Ale místo toho jsem jen tiše odpověděla: „Dneska jsme byly venku, koupala jsem ji, uspávala…“

Petr protočil oči. „To je všechno? Já přijdu z práce a tady je bordel, ty jsi neučesaná a večeře nikde. To je tak těžký?“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Malá Anička začala plakat z ložnice a já se rozběhla k ní. V hlavě mi hučelo. Proč to nikdo nechápe? Proč mám pocit, že selhávám?

Když jsem byla těhotná, všichni mi říkali, jak je mateřství krásné. Že budu zářit štěstím, že miminko je dar. Ale nikdo mi neřekl, že budu celé dny sama doma, že budu mít kruhy pod očima a že se budu bát usnout, protože co když Anička něco potřebuje? Nikdo mi neřekl, že se budu cítit tak strašně sama.

Moje máma mi volala každý den. „Ivanko, musíš být trpělivá. Všichni jsme to zvládli.“ Jenže ona měla babičku na vesnici, tři sestry a dědu, který všechno zařídil. Já mám jen Petra – a ten je poslední měsíce jako cizí člověk.

Jednou večer jsem seděla na gauči a dívala se do prázdna. Petr přišel domů pozdě, ani mě nepozdravil. „Můžeš mi říct, proč jsi tak protivná?“ zeptal se bez zájmu.

„Jsem unavená,“ zašeptala jsem.

„Z čeho? Vždyť celý den nic neděláš!“

V tu chvíli jsem to nevydržela. „Víš vůbec, jaký to je? Když se celý den staráš o dítě, nemáš čas se najíst ani jít na záchod? Když tě bolí záda z nošení a hlava z pláče? Když máš strach, že něco pokazíš?“

Petr jen mávl rukou a odešel do ložnice.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná má pravdu. Možná opravdu nic nedělám. Možná bych měla být lepší máma, lepší manželka…

Jednou v noci jsem seděla u postýlky a dívala se na spící Aničku. Byla tak krásná a klidná. Slzy mi tekly po tváři. „Promiň mi to,“ šeptala jsem jí do ticha. „Promiň, že nejsem dost dobrá.“

Ráno jsem se rozhodla zavolat své kamarádce Lucii. Má dvě děti a vždycky byla upřímná. „Lucko, já už nemůžu,“ rozbrečela jsem se do telefonu.

„Ivano, nejsi v tom sama,“ řekla mi pevně. „Já to měla stejně. Nikdo ti neřekne pravdu – že mateřství je někdy peklo. Že tě nikdo nepochválí za to, co děláš každý den.“

To byl první okamžik za dlouhou dobu, kdy jsem cítila úlevu. Někdo mě slyšel.

Začala jsem hledat podporu na internetu – diskuzní fóra pro maminky, skupiny na Facebooku. Četla jsem příběhy žen jako já: unavených, nepochopených, zlomených i silných zároveň.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a řekla Petrovi: „Potřebuju pomoc. Nezvládám to sama.“

Zamračil se. „Co tím myslíš?“

„Že potřebuju, abys byl víc doma. Aby sis někdy vzal Aničku ven, abych si mohla odpočinout.“

Chvíli bylo ticho.

„Já… já nevím jak,“ přiznal tiše.

Poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili upřímně. Řekla jsem mu o své únavě, o tom, jak se cítím zbytečná a neviditelná.

Začal se snažit – pomalu a nejistě. Občas vzal Aničku na procházku nebo mi uvařil čaj. Nebylo to dokonalé, ale bylo to něco.

Ale společnost kolem mě se nezměnila. Sousedka paní Novotná mi jednou řekla: „Za nás jsme všechno zvládaly samy.“ V čekárně u pediatra si dvě maminky šeptaly o tom, jak je hrozné nekojit déle než půl roku.

Tlak byl všude – od rodiny přes sousedy až po cizí lidi na internetu.

Jednou večer jsem seděla u okna s hrnkem studeného čaje a přemýšlela: Proč je tak těžké říct si o pomoc? Proč máme pocit viny za to, že jsme unavené? Proč společnost pořád čeká, že matka bude superhrdinka?

Možná bychom měli začít mluvit pravdu – o tom, jaké mateřství opravdu je. O únavě i radosti, o slzách i smíchu.

A možná bychom měli začít tím, že budeme jedna druhou víc poslouchat.

Co myslíte? Je v pořádku přiznat si slabost? Proč máme pořád pocit viny za to, že nejsme dokonalé matky?