Chyba, kterou jsem dělala čtyřikrát: O spánku, vině a odpuštění sobě samé

„Proč zase nespí? Proč jenom on?“ šeptám zoufale do potemnělého dětského pokoje, kde se malý Tomášek už potřetí za noc rozplakal. Je půl třetí ráno a já sedím na okraji postele, kolébám jeho tělíčko a v hlavě mi běží nekonečný seznam úkolů na zítřek. V kuchyni leží nedopitý hrnek kávy, v obýváku rozházené hračky a v ložnici spí můj muž Petr, který ráno vstává do práce. „Jano, už zase? Vždyť jsi to zvládla třikrát předtím,“ šeptám sama sobě a cítím, jak se mi do očí derou slzy.

Tomášek je moje čtvrté dítě. Myslela jsem si, že už mě nic nepřekvapí. S Aničkou, Honzíkem i malou Klárkou jsem měla pocit, že mám všechno pod kontrolou. Každý měl svůj režim, spali v přesně stanovenou dobu a já byla pyšná na to, jak to zvládám. Ale Tomášek je jiný. Od narození nespí skoro vůbec přes den, v noci se budí co dvě hodiny a já začínám pochybovat o všem, co jsem si kdy myslela o mateřství.

Jednoho rána, když už jsem byla na pokraji sil, jsem seděla u snídaně a snažila se nevnímat pohledy starších dětí. „Mami, proč jsi pořád tak unavená?“ ptá se Anička a já jí nedokážu odpovědět. Petr si všimne mého zoufalství a navrhne: „Co kdybychom zkusili požádat o pomoc tvou mamku? Nebo aspoň sousedku Martu?“ Jenže já mám pocit, že bych měla všechno zvládnout sama. Vždyť jsem to zvládla už třikrát!

Večer, když děti konečně usnou a já sedím s mobilem v ruce, narazím na diskusi v jedné facebookové skupině pro maminky. Někdo tam píše o tom, jak důležité je neuspávat dítě pokaždé na rukou. Prý si tím dítě zvykne a pak neumí usnout samo. Najednou mi to dojde – vždyť já Tomáška uspávám pokaždé na rukou! S Aničkou jsem to dělala jen výjimečně, Honzík i Klárka usínali sami v postýlce. Ale u Tomáška jsem byla tak unavená a zoufalá z jeho pláče, že jsem ho začala brát do náruče pokaždé, když zaplakal.

Začnu si vyčítat každou minutu, kdy jsem ho držela v náručí místo toho, abych ho nechala usnout samotného. „Jsem špatná máma?“ ptám se sama sebe. Petr mě obejme: „Jano, děláš to nejlepší, co umíš.“ Ale já mu nevěřím. V noci zase sedím u postýlky a Tomášek pláče. Tentokrát ho ale neberu do náruče. Sedím vedle něj a hladím ho po zádech. Pláče ještě víc. Srdce mi puká.

Dny plynou a já zkouším všechny možné rady – bílý šum, zavinovačku, pravidelný režim. Nic nepomáhá. Začínám být podrážděná na děti i na Petra. Jednou večer vybuchnu: „Proč mi nikdo nepomůže? Proč musím všechno dělat sama?“ Petr se na mě smutně podívá: „Ale Jani, vždyť ti nabízíme pomoc.“ Uvědomím si, že jsem se uzavřela do sebe a odmítám přijmout pomoc jen proto, abych si dokázala, že to zvládnu sama.

Jedno odpoledne přijde na návštěvu moje maminka. Sedíme spolu u kávy a ona se mě zeptá: „Pamatuješ si, jak jsi jako malá taky špatně spala? Kolikrát jsem tě musela nosit celou noc.“ Najednou mi to dojde – možná je Tomášek prostě jiný. Možná potřebuje víc blízkosti než ostatní děti. Možná není chyba ve mně.

Rozhodnu se napsat svůj příběh do té facebookové skupiny. Popíšu všechny své pocity – únavu, vinu i strach, že selhávám jako máma. Odezva je obrovská. Desítky žen mi píšou, že prožívají totéž. Některé přiznávají, že své děti také uspávají na rukou a mají výčitky svědomí. Jiné píšou, že jejich děti spaly samy od narození a stejně mají pocit, že něco dělají špatně.

Začnu si uvědomovat jednu důležitou věc – žádná máma není dokonalá. Každé dítě je jiné a každá rodina má své vlastní cesty. Přestanu se trápit tím, co bych měla dělat podle příruček nebo rad ostatních. Začnu naslouchat svému srdci i potřebám svého dítěte.

Jednoho večera Tomášek usne sám v postýlce bez pláče. Sedím u něj a tiše pláču – tentokrát štěstím. Petr mě obejme a šeptá: „Vidíš? Zvládla jsi to.“ Ale já už vím, že nejde o to zvládnout všechno perfektně. Jde o to být tu pro své děti taková, jaká opravdu jsem.

Někdy si říkám – kolik chyb ještě udělám? Kolik nocí ještě probrečím? A kolik dalších maminek se právě teď cítí stejně ztraceně jako já? Co kdybychom si místo výčitek raději navzájem podali ruku?