„Cítila se zrazena svým dědečkem: Roky péče pro nic za nic“

Každé léto mě maminka posílala do malého města v Čechách, abych tam zůstala u prarodičů. Bylo to malebné místo, daleko od ruchu a shonu městského života. Jmenuji se Natálie a bylo mi asi deset let, když tyto letní výlety začaly. Moji prarodiče, Karel a Lída, žili v kouzelném starém domě s velkou verandou a zahradou plnou kvetoucích květin.

Neměla jsem ve městě žádné přátele, takže jsem většinu času trávila s prarodiči. Můj dědeček Karel byl skvělý vypravěč. Sedával se mnou na verandě a vyprávěl příběhy o naší rodinné historii, o svých dobrodružstvích z mládí a o lekcích, které se během let naučil. Tyto chvíle jsem si velmi cenila a cítila jsem k němu hluboké pouto.

Jak šla léta, stárla jsem a začala přebírat více povinností kolem domu. Moje babička Lída zemřela, když mi bylo patnáct, a zdraví mého dědečka se začalo zhoršovat. Vzala jsem si na starost péči o něj, vařila jídla, uklízela dům a dbala na to, aby bral své léky včas. Byla to práce z lásky a nikdy jsem nepomyslela na nějakou odměnu.

Když mi bylo pětadvacet, zdraví mého dědečka se výrazně zhoršilo. Byl několikrát hospitalizován a já trávila nespočet hodin po jeho boku, držela ho za ruku a ujišťovala ho, že všechno bude v pořádku. Navzdory mým snahám zemřel klidně ve spánku jedné chladné zimní noci.

V dnech po jeho smrti jsem byla přemožena smutkem. Moje matka, Alena, přijela pomoci s pohřebními přípravami a s tříděním dědečkových věcí. Během této doby jsme objevily jeho závěť.

Vždycky jsem předpokládala, že mi dědeček něco odkáže ve své závěti jako výraz vděčnosti za všechny ty roky, kdy jsem se o něj starala. Když jsme však dokument přečetly, byla jsem šokována zjištěním, že všechno odkázal mému bratranci Jakubovi. Jakub žil v jiném kraji a dědečka navštěvoval jen zřídka. Nikdy nepomohl ani neprojevil zájem o naši rodinnou historii.

Cítila jsem hluboký pocit zrady a hněvu. Jak mohl dědeček přehlédnout všechny ty roky, které jsem mu věnovala? Jak mohl všechno odkázat někomu, kdo ho sotva znal? Moje matka se mě snažila utěšit, ale její slova padala na hluché uši. Bolest z toho, že jsem byla přehlédnuta, byla příliš velká.

V následujících týdnech jsem se snažila smířit s dědečkovým rozhodnutím. Nemohla jsem pochopit, proč se tak rozhodl. Udělala jsem něco špatně? Bylo něco, co jsem nevěděla? Tyto otázky mě pronásledovaly dnem i nocí.

Nakonec jsem se rozhodla odstěhovat z malého města, které bylo plné bolestných vzpomínek. Potřebovala jsem nový začátek, daleko od připomínek dědečkovy zrady. Našla jsem si práci v nedalekém městě a začala si budovat nový život.

Ačkoli jsem od dědečka nedostala žádné dědictví, lekce, které mě naučil a vzpomínky, které jsme sdíleli, zůstaly se mnou. Byly to neocenitelné poklady, které žádné peníze nemohly nahradit. Ale bolest z toho, že jsem byla přehlédnuta, nikdy úplně nezmizela. Byla to rána, která bude vždy součástí mě.