„Děda, 75, se oženil se sousedkou po smrti babičky: Teď s námi nechce mluvit“

Náš děda, Jan, je pětasedmdesátiletý. Co si pamatuji, byl vždy oporou naší rodiny. On a babička, Marie, byli manželé více než padesát let. Společně vychovali dvě děti—moji maminku a strýce—čtyři vnoučata a dvě pravnoučata. Jsme velká, soudržná rodina, která sdílela nespočet vzpomínek a překonala mnoho bouří.

Dům dědy a babičky byl vždy místem setkání pro rodinné akce. Narozeniny, svátky a nedělní večeře jsme vždy trávili u nich doma. Děda byl mužem málo slov, ale jeho přítomnost byla vždy cítit. Byl tím, ke komu jsme se obraceli pro radu a podporu. Babička byla srdcem domova, vždy se starala o to, aby se každý cítil milován a opečováván.

Když babička zemřela minulý rok, bylo to pro nás všechny zdrcující. Bojovala s rakovinou několik let, ale její odchod nás přesto šokoval. Děda byl zlomený. Všichni jsme byli. Snažili jsme se být mu co nejvíce nablízku, často ho navštěvovali a dbali na to, aby nebyl sám.

Několik měsíců po babiččině smrti jsme si všimli, že děda začal trávit hodně času s naší sousedkou Lindou. Linda žila vedle nás asi deset let. Byla také vdova a vždy byla k naší rodině přátelská. Nejprve jsme si mysleli, že je hezké, že má děda někoho, s kým si může povídat a trávit čas. Ale pak se věci začaly měnit.

Děda se začal od nás distancovat. Přestal chodit na rodinné setkání a zřídka odpovídal na naše hovory. Když jsme ho viděli, zdál se jiný—vzdálený a zamyšlený. Pak z ničeho nic oznámil, že se s Lindou budou brát.

Byli jsme v šoku. Uplynul teprve rok od babiččiny smrti. Nemohli jsme pochopit, jak mohl tak rychle pokračovat dál. Snažili jsme se s ním o tom mluvit, ale neposlouchal nás. Řekl, že je osamělý a že ho Linda činí šťastným.

Svatba byla malá záležitost s několika blízkými přáteli. Nikdo z nás nebyl pozván. Bylo to jako facka do tváře. Po svatbě se věci jen zhoršily. Děda s námi úplně přerušil kontakt. Neodpovídal na naše hovory ani na zprávy. Dokonce i když jsme šli k němu domů, neotevřel nám dveře.

Od svatby uplynulo šest měsíců a od dědy jsme vůbec nic neslyšeli. Moje maminka je zlomená. Cítí se, jako by ztratila oba rodiče. Moji bratranci a já jsme naštvaní a zmatení. Nechápeme, proč nás děda takto vyloučil.

Snažili jsme se kontaktovat Lindu, ale ani ona s námi nechce mluvit. Je to jako by oba rozhodli, že už pro ně neexistujeme. Je to obzvlášť těžké pro pravnoučata. Milovala trávit čas s dědou a teď nechápou, proč je nechce vidět.

Mluvili jsme o tom jako rodina a rozhodli jsme se, že nemůžeme dědu nutit být součástí našich životů, pokud on sám nechce. Ale stále to bolí. Strašně nám chybí a přejeme si, aby se věci mohly vrátit do starých kolejí.

Prozatím můžeme jen doufat, že si jednoho dne uvědomí, o co všechno přišel. Do té doby budeme nadále podporovat jeden druhého a uchovávat babiččinu památku v našich srdcích.