Den, kdy jsem litoval, že jsem se zaručil za svého bratrance Jakuba

Říká se, že krev je hustší než voda, ale někdy nás právě tento pouto může svést na scestí. Tuto lekci jsem se naučil tvrdě, když jsem se zaručil za svého bratrance Jakuba a přesvědčil svého šéfa, aby mu dal šanci v naší firmě. Bylo to rozhodnutí, které mě pronásledovalo měsíce.

Jakub a já jsme vyrůstali spolu v malém městě v Čechách. Byli jsme spíše jako bratři než bratranci, sdíleli jsme všechno od hraček po tajemství dospívání. Ale jak jsme stárli, naše cesty se rozešly. Já jsem šel na vysokou školu a nakonec získal práci v renomované marketingové firmě v Praze. Jakub na druhou stranu bojoval s nalezením svého místa, přeskakoval z jedné práce do druhé.

Když mi jednoho večera Jakub zavolal, jeho hlas byl plný zoufalství. Právě přišel o další práci a byl na pokraji ztráty bytu. „Potřebuji jen šanci,“ prosil. „Vím, že mohu být lepší, když mi někdo dá příležitost.“

Srdce mi pro něj pukalo. Navzdory jeho minulým neúspěchům jsem věřil v jeho potenciál. Takže proti svému lepšímu úsudku a malému hlasu v hlavě, který mě varoval, jsem oslovil svého šéfa, pana Nováka.

„Jakub je tvrdý pracovník,“ ujistil jsem ho. „Potřebuje jen někoho, kdo v něj uvěří.“

Pan Novák byl váhavý, ale souhlasil, že dá Jakubovi zkušební období jako asistent v našem oddělení. Byl jsem ulehčený a doufal jsem, že to bude pro Jakuba zlomový bod.

Zpočátku se zdálo, že vše jde dobře. Jakub byl dochvilný a dychtivý se učit. Ale netrvalo dlouho a začaly se objevovat trhliny. Začal zmeškávat termíny a dělat neopatrné chyby, které firmu stály čas a peníze. Často jsem za něj kryl záda s nadějí, že se nakonec najde.

Poslední kapkou byla důležitá prezentace pro klienta. Jakub měl připravit prezentaci a zajistit všechny potřebné materiály. Místo toho přišel pozdě, neupravený a bez potřebných dokumentů. Prezentace byla katastrofa a my jsme přišli o klienta.

Pan Novák mě druhý den zavolal do své kanceláře. „Důvěřoval jsem tvému úsudku,“ řekl s patrným zklamáním v hlase. „Ale to nás stálo hodně.“

Cítil jsem se zahanbený a odpovědný za nepořádek, který Jakub způsobil. Když jsem ho konfrontoval, jen pokrčil rameny a obviňoval stres a osobní problémy. Ale věděl jsem, že je to víc než to; byl to vzorec chování, kterého se nemohl zbavit.

O týden později Jakub přestal úplně chodit do práce. Zmizel beze slova a nechal mě vypořádat se s následky jeho činů. Moje pověst v práci utrpěla a trvalo měsíce, než jsem si znovu získal důvěru kolegů a nadřízených.

Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že moje loajalita k rodině zatemnila můj úsudek. Tak zoufale jsem chtěl, aby Jakub uspěl, že jsem ignoroval varovné signály. Byla to tvrdá lekce v pochopení toho, že někdy, bez ohledu na to, jak moc chcete někomu pomoci, musí být ochoten pomoci si nejprve sám.