Dovolená, která mě proměnila v černou ovci rodiny

„To snad nemyslíš vážně, mami! Ty nás tady necháš samotné?“ křičela na mě dcera Klára, zatímco jsem balila kufr. Její hlas se mi zařezával do srdce jako nůž. Manžel Petr stál opodál, ruce zkřížené na prsou, a mlčel. V jeho očích jsem četla zklamání a možná i trochu pohrdání. V tu chvíli jsem si připadala menší než kdy dřív.

Celý život jsem byla ta, která drží rodinu pohromadě. Každé ráno jsem vstávala první, vařila snídaně, připravovala svačiny, běhala mezi prací a domácností. Když byl někdo nemocný, byla jsem u postele. Když bylo potřeba něco zařídit, zařídila jsem to. Nikdy jsem si nestěžovala. Ale poslední dobou jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Každý den byl stejný jako ten předchozí. Ztrácela jsem samu sebe.

Jednoho dne mi kolegyně Jana v práci řekla: „Aleno, proč si nevezmeš dovolenou? Jezdíme s holkama na wellness do Karlových Varů, je to balzám na duši.“ Zasmála jsem se tomu, ale ta myšlenka mi zůstala v hlavě. Proč bych nemohla? Děti už nejsou malé, Petr je zdravý. Vždyť si to zasloužím!

Když jsem to doma oznámila, čekala jsem možná překvapení, možná i trochu žárlivosti. Ale to, co přišlo, mě zaskočilo. „A kdo nám bude vařit?“ ptal se syn Tomáš. „A co když budu potřebovat pomoct s úkolem?“ přidala se Klára. Petr jen mlčky odešel do ložnice. Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Proč je tak těžké pochopit, že i já mám právo na chvíli pro sebe?

Den odjezdu byl jako zlý sen. Nikdo se se mnou nerozloučil. Kufr jsem táhla sama po schodech, v uších mi zněla slova: „Jsi sobec.“ Ve vlaku do Varů jsem seděla u okna a snažila se neplakat. Kolem mě si lidé povídali, smáli se, ale já měla pocit, že se mi rozpadá svět.

Ve Varech jsem poprvé po letech cítila klid. Masáže, procházky po kolonádě, ticho v hotelovém pokoji. Ale radost byla pokaždé přerušena výčitkami. Každý večer mi přišla od Kláry zpráva: „Mami, kde je večeře?“ nebo „Tati zase spálil brambory.“ Petr mi nepsal vůbec. Místo odpočinku jsem řešila logistiku domácnosti na dálku.

Jednou večer jsem seděla v kavárně u horké čokolády a vedle mě si povídaly dvě ženy. „Moje máma by nás nikdy nenechala samotné,“ říkala jedna z nich. Znovu mě bodlo u srdce. Opravdu jsem tak špatná matka? Nebo je špatné jen to, že jsem si dovolila chtít něco pro sebe?

Po návratu domů mě čekalo ticho. Nikdo mě nevítal. Petr seděl u televize, děti byly zavřené ve svých pokojích. Večeře nebyla, v lednici jen zbytky. „Tak sis odpočinula? Doufám, že ti to stálo za to,“ řekl Petr bez emocí. Chtěla jsem křičet, že ano, stálo! Ale místo toho jsem jen tiše přikývla.

Dny plynuly a napětí v domě by se dalo krájet. Klára se mnou nemluvila, Tomáš se vyhýbal pohledu. Petr byl odtažitý. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním domě. V práci jsem byla veselá Alena, doma jen stín.

Jednou večer jsem zaslechla Kláru, jak si stěžuje kamarádce do telefonu: „Moje máma je teď úplně jiná. Už jí na nás nezáleží.“ Rozbrečela jsem se. Vždyť právě proto, že mi na nich záleží, jsem potřebovala chvíli pro sebe. Abych mohla být lepší matka, žena, člověk.

Po týdnu ticha jsem svolala rodinu ke stolu. „Musíme si promluvit,“ začala jsem roztřeseným hlasem. „Celý život jsem všechno dělala pro vás. Ale i já mám právo být unavená, mít sny, chvíli odpočívat. Nechci být jen služka. Chci být i Alena.“

Petr se zamračil: „A co my? My jsme ti nikdy nebránili.“

„Ale nikdy jste mě ani nepodpořili,“ odpověděla jsem tiše.

Klára se rozplakala: „Mám strach, že nás už nemáš ráda.“

Objala jsem ji: „Právě proto vás miluju, potřebuju někdy být sama sebou.“

Bylo to těžké, ale od té doby jsme začali mluvit jinak. Nešlo to hned, ale pomalu jsme si zvykali na to, že máma není jen stroj na domácnost.

Dnes už vím, že sebeláska není sobectví. Ale pořád ve mně hlodá otázka: Kde je ta hranice mezi tím, co dlužím rodině, a tím, co dlužím sama sobě? Myslíte, že je možné být dobrou matkou a zároveň neztratit samu sebe?