Dvě garsonky místo jednoho domova: Příběh zrady a hledání sebe sama

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vykřikla jsem, když jsem v jeho e-mailu náhodou objevila smlouvy o koupi dvou malých bytů. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly. Vždycky jsme si přáli vlastní domov – jeden, kde budeme spolu. A teď? Dvě garsonky. Jedna pro nás, druhá pro jeho matku. Bez jediné zmínky, bez jediné otázky.

Tomáš stál v kuchyni, zády ke mně, a tiše si míchal kávu. „Chtěl jsem ti to říct, ale… přišlo mi to takhle jednodušší,“ zamumlal. Jeho hlas byl tichý, skoro provinilý, ale v očích měl tvrdost, kterou jsem u něj nikdy neviděla.

„Jednodušší? Pro koho? Pro tebe? Pro tvou mámu? A co já? Co naše plány?“ slzy mi stékaly po tvářích a já měla pocit, že se mi pod nohama rozpadá celý svět.

Vždycky jsme byli tým. Od chvíle, kdy jsme se poznali na fakultě v Brně, přes všechny ty roky v podnájmech, až po společné šetření na vlastní bydlení. Každý víkend jsme chodili na procházky po sídlištích a snili o tom, jak si jednou zařídíme byt podle svého. Já chtěla velkou kuchyň s oknem do dvora, Tomáš chtěl balkon na pěstování rajčat. Nikdy jsme nemluvili o tom, že bychom měli bydlet odděleně – nebo že by s námi měla bydlet jeho matka.

„Moje máma už to sama nezvládá,“ začal Tomáš vysvětlovat. „Víš, jak je na tom s kloubama. Potřebuje být blízko nás.“

„Ale proč dvě garsonky? Proč ne jeden větší byt? Proč jsi mi nic neřekl?“

Tomáš pokrčil rameny. „Bylo to výhodné. A… nechtěl jsem tě tím zatěžovat.“

Zatěžovat? Jsem snad jen další položka na seznamu jeho starostí? V tu chvíli jsem si připadala neviditelná. Jako by moje sny a potřeby byly méně důležité než pohodlí jeho matky nebo jeho vlastní klid.

Následující dny byly jako zlý sen. Tomáš byl zamlklý, vyhýbal se mi pohledem. Jeho matka paní Věra mi volala každý večer a ptala se, kdy už se konečně nastěhujeme. „Těším se na vás oba,“ říkala sladce, ale já v jejím hlase slyšela vítězství.

Moje máma mi radila: „Kláro, musíš si stát za svým! Nenech se odstrčit!“ Ale co když už je pozdě? Co když už jsem byla odstrčená dávno předtím?

Jednoho večera jsem seděla sama v nové garsonce – malé, sterilní místnosti s výhledem na parkoviště. Všude kolem mě krabice s našimi věcmi, ale místo radosti z nového začátku jsem cítila jen prázdnotu a smutek.

Tomáš byl vedle u své matky. Prý jí pomáhal s montováním nábytku. Slyšela jsem jejich smích přes tenké stěny. Bylo to jako rána do srdce.

Začala jsem pochybovat o všem – o našem vztahu, o sobě samé. Byla jsem pro Tomáše jen prostředek k dosažení jeho pohodlí? Nebo jsem byla opravdu součástí jeho života?

Jednou večer jsem to už nevydržela a šla za ním do druhé garsonky.

„Tomáši, musíme si promluvit,“ řekla jsem pevně.

Seděl u stolu s paní Věrou, oba popíjeli čaj a vypadali spokojeně.

„Co je zase?“ zeptala se paní Věra podrážděně.

„Chci vědět, proč jsi mě vynechal z tak důležitého rozhodnutí,“ obrátila jsem se přímo na Tomáše.

Chvíli mlčel. Pak řekl: „Myslel jsem, že to zvládneš. Že ti na tom tolik nezáleží.“

V tu chvíli jsem pochopila – nikdy mě doopravdy neposlouchal. Moje potřeby byly vždycky až za jeho rodinou.

Odešla jsem zpátky do své garsonky a poprvé v životě přemýšlela o rozvodu.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po městě, mluvila s kamarádkami i s psycholožkou. Všichni mi říkali něco jiného – někdo radil bojovat, někdo odejít.

Jednoho dne jsem potkala sousedku Janu na chodbě. „To je těžký,“ povzdechla si. „Můj muž taky vždycky všechno řešil s maminkou. Nakonec jsme se rozešli.“

Její slova mě zasáhla víc než cokoliv jiného. Nechtěla jsem skončit jako ona – sama a zatrpklá. Ale nechtěla jsem ani žít život podle cizích pravidel.

Začala jsem psát deník a hledat odpovědi v sobě samé. Co vlastně chci? Chci být s Tomášem za každou cenu? Nebo chci být sama sebou?

Po týdnech ticha jsme si s Tomášem sedli ke stolu naposledy.

„Já už takhle dál nemůžu,“ řekla jsem tiše. „Potřebuju partnera, ne někoho, kdo mě přehlíží.“

Tomáš mlčel. Poprvé vypadal opravdu smutně.

Nevím, co bude dál. Možná odejdu, možná zůstanu – ale už nikdy nechci být jen stínem ve vlastním životě.

Někdy si říkám: Je lepší žít v malé garsonce sama se sebou než ve velkém domě s někým, kdo vás nevidí? Co byste udělali vy na mém místě?