Jedna noc na policejní stanici: Jak mě mateřský strach změnil navždy

„Paní Nováková, pojďte s námi.“ Ta slova mi stále zní v uších. Byla půlnoc, když se ozvalo bušení na dveře našeho bytu na sídlišti v Brně. Moje dcera Anička se rozplakala a manžel Petr ztuhl v posteli. Já jsem jen stála v noční košili a nechápala, co se děje. Policisté mě požádali, abych si oblékla kabát a šla s nimi. Sousedi vykukovali zpoza dveří, někdo dokonce natáčel na mobil. Hanba, strach, vztek – všechno se ve mně mísilo.

V autě jsem mlčela. Hlavou mi běžely všechny možné scénáře: Co jsem udělala špatně? Proč mě zatýkají? Vždyť jsem jen obyčejná máma, která se snaží zvládat práci, domácnost a péči o nemocnou maminku. Nikdy jsem nepřekročila zákon. Nebo snad ano?

Na stanici mě posadili do malé místnosti s bílými stěnami a blikající zářivkou. „Paní Nováková, byla jste dnes večer u své matky?“ zeptal se vyšetřovatel, muž s unavenýma očima a hlasem, který neprozrazoval žádné emoce.

„Ano, byla. Jako každý čtvrtek,“ odpověděla jsem tiše.

„Vaše matka byla nalezena v bezvědomí. Sousedé slyšeli křik a volali sanitku. Můžete nám vysvětlit, co se tam stalo?“

Srdce mi bušilo až v krku. Vzpomněla jsem si na hádku s maminkou. Byla poslední dobou čím dál víc zapomnětlivá a tvrdohlavá. Ten večer odmítla vzít léky a začala mi vyčítat, že ji zanedbávám kvůli vlastní rodině. „Nikdy jsi nebyla dost dobrá dcera,“ křičela na mě. Já jsem to nevydržela a taky jsem zvýšila hlas. „Mami, dělám, co můžu! Mám práci, dítě, manžela! Nemůžu být pořád jen u tebe!“

Pak jsem práskla dveřmi a odešla. Nechala jsem ji samotnou – poprvé za poslední rok. Celou cestu domů jsem měla výčitky svědomí, ale byla jsem už tak unavená, že jsem usnula hned po návratu.

„Odešla jste a nechala ji samotnou?“ zopakoval policista.

„Ano… ale nikdy bych jí neublížila! Jen už jsem nemohla dál…“ rozplakala jsem se.

Další hodiny byly jako zlý sen. Volali Petra na výslech, ptali se na naše manželství, na to, jak často navštěvuji maminku, jestli máme v rodině problémy s alkoholem nebo násilím. Připadala jsem si jako zločinec. Přitom jsem vždycky byla ta spolehlivá – ta, která všechno zařídí, postará se o dítě i staré rodiče, nikdy si nestěžuje.

Když mi dovolili zavolat domů, Anička do telefonu brečela: „Maminko, kdy přijdeš?“ Petr byl rozrušený: „Co jsi tam s mámou dělala? Proč tě obviňují?“ Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Ráno mi oznámili, že maminka je v nemocnici a její stav je stabilizovaný. Prý upadla do bezvědomí kvůli hypoglykémii – zapomněla si vzít inzulin. Policie mě propustila domů, ale vyšetřování pokračovalo.

Doma mě čekalo ticho a napětí. Petr chodil po bytě a vyhýbal se mi pohledem. „Víš vůbec, jak moc jsi nás ohrozila? Co kdyby tě zavřeli? Co bych dělal s Aničkou?“ vyčetl mi.

„A co já? Já už nemůžu! Všechno je na mně – tvoje práce je důležitější než rodina, Anička má pořád nějaké kroužky a maminka mě potřebuje čím dál víc! Kdo myslíš, že to všechno zvládne?!“ vykřikla jsem zoufale.

Petr mlčel. Poprvé za dlouhou dobu jsme spolu nemluvili celý večer.

Dny plynuly a já musela čelit pohledům sousedů i kolegů v práci. „To je ta, co ji zatkli,“ šeptaly si prodavačky v obchodě. Anička se bála chodit sama ven – děti ve škole jí říkaly, že její máma je kriminálnice.

Maminka se po týdnu probrala a odmítala se mnou mluvit. Prý jsem ji zradila. Otec zemřel před lety a bratr žije v Praze – nikdy se o nic nestaral a teď mi po telefonu řekl: „Tohle je tvoje odpovědnost.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem si dovolila říct nahlas: „Nezvládám to.“ Plakala jsem před cizí ženou a ona mi řekla: „Musíte myslet i na sebe. Jinak vás to zničí.“

Jednou večer přišla Anička do ložnice a objala mě: „Maminko, já tě mám ráda i když jsi smutná.“ Rozplakala jsem se znovu – tentokrát úlevou.

Dnes už vím, že nemůžu být dokonalá dcera, manželka ani matka. Musím být hlavně sama sebou. Ale někdy si pořád kladu otázku: Kolik toho ještě musím obětovat pro druhé, než si dovolím žít i pro sebe?

Co myslíte vy? Dá se být dobrou matkou i dcerou zároveň – nebo vždycky někdo trpí?