„Jestli Se Vám Nelíbí, Co Vařím, Udělejte Si Večeři Sami,“ Řekla Jsem Svému Synovi a Manželovi

Bylo to typické sobotní ráno, když jsem se ocitla v obchodě s potravinami, tlačíc vozík, který se zdál být těžší s každou uličkou. Měla jsem seznam, ale jako obvykle jsem nakoupila víc, než jsem plánovala. Obchod byl přeplněný a hluk povídajících lidí a pípání pokladen jen přidával k mému rostoucímu pocitu frustrace.

Když jsem se konečně dostala domů, hlava mi už třeštila. Lukáš, můj dospívající syn, byl rozvalený na gauči a hrál videohry, a Karel, můj manžel, byl ponořený do fotbalového zápasu v televizi. Ani jeden z nich nezvedl hlavu, když jsem se snažila přinést tašky do kuchyně.

„Hej, může mi někdo pomoct?“ zavolala jsem, ale můj hlas byl přehlušen zvuky explozí z Lukášovy hry a nadšenými výkřiky komentátora z televize.

Povzdechla jsem si a začala vybalovat potraviny sama. Když jsem ukládala věci na své místo, nemohla jsem si pomoct a nadávala si za to, že jsem nakoupila tolik. Opravdu jsme potřebovali tři různé druhy cereálií? Proč jsem koupila ten drahý sýr, který má rád jen Karel? Otázky se mi honily hlavou a přidávaly k mému už tak narůstajícímu stresu.

Když přišla večeře, byla jsem vyčerpaná. Rozhodla jsem se udělat špagety, myslela jsem si, že to bude rychlé a snadné. Když jsem vařila, vůně česneku a rajčat naplnila kuchyň, ale mé náladě to moc nepomohlo. Moje bolest hlavy se jen zhoršila.

„Lukáši, večeře je hotová!“ zavolala jsem.

Konečně přestal hrát a pomalu se přesunul do kuchyně. Karel přišel o pár minut později, oči stále přilepené k telefonu.

„Zase špagety?“ zabručel Lukáš, když si sedal.

„Jo, měli jsme to minulý týden,“ přidal se Karel, aniž by zvedl hlavu.

To byla poslední kapka. „Jestli se vám nelíbí, co vařím, udělejte si večeři sami,“ vybuchla jsem a práskla hrncem o sporák.

Oba na mě překvapeně pohlédli. „Co je tvůj problém?“ zamumlal Lukáš pod vousy.

„Můj problém? Můj problém je, že celý den běhám kolem a snažím se zajistit, abyste měli všechno, co potřebujete, a jediné, co za to dostanu, jsou stížnosti!“ Můj hlas se třásl a cítila jsem slzy v očích.

Karel konečně zvedl hlavu od telefonu. „Uklidni se, Adélo. Je to jen večeře.“

„Jen večeře? Máš vůbec tušení, kolik úsilí stojí ‚jen večeře‘? Zajímá tě to vůbec?“ Už jsem nemohla zadržet slzy. Tekly mi po tváři, když jsem se od nich odvrátila.

Odešla jsem z kuchyně a šla nahoru do naší ložnice, práskla dveřmi za sebou. Bolest hlavy, která byla celý den tupým pulzováním, se změnila v plnohodnotnou migrénu. Lehla jsem si na postel s nadějí na úlevu, ale ta nepřišla.

Dole jsem slyšela Lukáše a Karla mluvit tlumenými hlasy. Část mě doufala, že přijdou nahoru a omluví se, ale nikdy to neudělali. Místo toho jsem slyšela cinkání nádobí, jak si sami servírovali večeři.

Zůstala jsem v posteli po zbytek večera s pocitem směsi hněvu a smutku. Když Karel přišel do postele, předstírala jsem spánek. Nic neřekl, když si lehl vedle mě.

Druhý den ráno bylo všechno trapné, ale nezměněné. Lukáš se vrátil ke svým videohrám a Karel měl další fotbalový zápas ke sledování. Napětí z předchozího večera viselo ve vzduchu jako temný mrak.

Když jsem stála v kuchyni a připravovala snídani, uvědomila jsem si, že se nic nezmění, pokud to nezměním já sama. Ale v tu chvíli jsem neměla energii bojovat dál. Takže jsem pokračovala ve své rutině s nadějí, že jednoho dne pochopí, kolik pro ně dělám.

Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že ten den možná nikdy nepřijde.