„Jsem babička, ne služka!“ Můj příběh o tom, jak jsem ztratila sama sebe mezi láskou a povinností

„Mami, přece je to normální, že babička pomáhá,“ řekla mi Klára, když jsem jí opatrně naznačila, že bych si ráda vzala volné odpoledne. Stála v předsíni, v jedné ruce kabelku, v druhé mobil, a ani se na mě pořádně nepodívala. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem jen tiše přikývla a vzala si od ní malého Matýska do náruče.

Byla jsem vždycky ta, na kterou se všichni mohli spolehnout. Když se Klára rozvedla, byla jsem první, kdo jí nabídl pomoc. „Mami, já to sama nezvládnu,“ říkala tehdy se slzami v očích. A já? Samozřejmě jsem ji objala a slíbila, že tu budu pro ni i pro Matýska. Vždyť co je větší radost než být babičkou? Jenže teď, po třech letech, mám pocit, že už nejsem sama sebou. Jsem jen babička na zavolání.

Každé ráno vstávám v šest, abych stihla dojít k nim domů a připravit Matýska do školky. Klára odchází do práce dřív, takže všechno je na mně – snídaně, oblékání, někdy i vyzvednutí ze školky a odpolední hlídání. „Babičko, pojď si hrát!“ volá Matýsek a já se usmívám, i když bych si nejradši na chvíli sedla s kávou a zavřela oči. Moje kamarádky chodí na jógu, jezdí na výlety nebo si užívají důchodu. Já? Já mám pocit, že jsem zpátky v kolotoči mateřství.

Nedávno jsem se pokusila Kláře vysvětlit, že už nemám tolik sil jako dřív. „Klárko, víš, já bych si ráda někdy odpočinula. Třeba jet s Jitkou na chatu nebo jen tak být doma.“ Klára se na mě podívala s nepochopením: „Mami, vždyť tě Matýsek miluje! A já nemám nikoho jiného.“ V tu chvíli jsem cítila výčitky svědomí. Jsem špatná matka? Špatná babička?

Jednoho dne jsem byla tak unavená, že jsem zapomněla vyzvednout Matýska ze školky včas. Když mi volala učitelka, málem jsem se rozbrečela hanbou. Klára mi to večer vyčetla: „Mami, jak jsi mohla zapomenout? Vždyť víš, jak je pro něj důležité mít jistotu!“ Cítila jsem se jako neschopná stařena.

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat své pocity. „Dnes jsem zase vařila večeři pro všechny. Klára přišla domů pozdě a ani nepoděkovala. Matýsek byl unavený a protivný. Já taky. Kdy naposledy jsem byla sama? Kdy naposledy jsem dělala něco jen pro sebe?“ Tyto otázky mi vířily hlavou každý den.

Jednou večer přišla na návštěvu moje sestra Jana. Seděly jsme u čaje a já jí všechno vyklopila. „Víš, že už ani nevím, co mě baví? Že mám pocit, že žiju život někoho jiného?“ Jana mě objala: „Musíš si nastavit hranice. Klára je dospělá žena! Nemůžeš za ni žít její život.“ Ale jak to udělat? Jak říct vlastní dceři ne?

Situace se vyhrotila před měsícem. Měla jsem jet s kamarádkami na víkend do Karlových Varů – poprvé po letech něco jen pro sebe! Když jsem to Kláře oznámila, rozplakala se: „A co já? Co Matýsek? Jak to zvládnu?“ Cítila jsem se jako zrádkyně. Nakonec jsem výlet zrušila.

Začala jsem být podrážděná a smutná. Přestala jsem spát. Dokonce i Matýsek si všiml změny: „Babičko, proč jsi smutná?“ Objala jsem ho a rozbrečela se.

Jednoho večera jsme seděli s Klárou u stolu a já už to nevydržela: „Klárko, já tě miluju a miluju i Matýska. Ale nemůžu být pořád jen babička na zavolání. Potřebuju taky žít svůj život.“ Klára se nejdřív urazila: „Takže tě obtěžujeme?“ Ale pak jsme si dlouho povídaly – poprvé upřímně za dlouhou dobu.

Dohodly jsme se na kompromisu – budu hlídat dvakrát týdně a zbytek času je můj. Bylo to těžké rozhodnutí pro nás obě. Ale konečně mám pocit, že zase dýchám.

Někdy mám stále výčitky svědomí – co když Klára nezvládne práci? Co když Matýsek bude smutný? Ale pak si vzpomenu na slova Jany: „Nemůžeš žít život za druhé.“

Teď sedím u okna s kávou a dívám se na západ slunce. Přemýšlím: Je normální cítit vinu za to, že chci žít i svůj život? Kolik z vás to má stejně jako já?