Každý víkend je bojiště: Vyznání české manželky

„Proč je zase ten dřez plný nádobí, Lenko? Vždyť víš, že Gábina to nemá rád,“ ozývá se za mými zády hlas mé tchyně. Je pátek večer, hodiny ukazují půl sedmé a já už potřetí za poslední hodinu utírám linku. Gábina – můj muž – sedí v obýváku s otcem a sledují fotbal. Já jsem tu sama, v kuchyni, s pocitem, že jsem spíš služka než manželka.

Vždycky jsem si představovala, že náš dům bude místem klidu a bezpečí. Ale od té doby, co jsme se s Gábinem vzali a jeho rodiče začali jezdit každý víkend „na návštěvu“, se z mého domova stal cizí prostor. Tchyně má klíče, protože „co kdyby se něco stalo“, a já už ani nevím, kdy naposledy jsem si mohla pustit hudbu nahlas nebo si dát kávu v pyžamu.

„Lenko, kde máš utěrky? Tady je všechno jinak než u nás doma,“ pokračuje tchyně a já cítím, jak mi rudnou tváře. „V druhé zásuvce,“ odpovídám tiše, ale ona už ji stejně našla sama. Vím, že to myslí dobře – nebo si to aspoň říkám – ale její poznámky o tom, jak by to dělala ona, mě bodají jako jehly.

Gábina slyším smát se z obýváku. „Mami, nech Lenku být, ona to zvládne,“ zavolá jednou za večer, ale pak se zase ponoří do zápasu. Připadám si neviditelná. Jako bych byla jen součástí nábytku.

Jednou v sobotu ráno jsem se odhodlala a řekla Gábinovi: „Chtěla bych mít aspoň jeden víkend jen pro nás dva.“ Podíval se na mě překvapeně: „Ale vždyť naši sem jezdí kvůli nám. Víš, jak jsou rádi s vnoučaty.“

Jenže my děti nemáme. A já mám pocit, že už ani nevím, jestli je chci. Každý víkend je stejný: uklízím, vařím podle tchyniných receptů („Tohle Gábina nikdy nechutnalo!“), poslouchám rady o tom, jak správně žehlit košile a proč bych měla víc šetřit na účtech za elektřinu.

Jednou jsem zapomněla koupit jeho oblíbené pivo. Tchán jen pokrčil rameny: „To by se u nás doma nestalo.“ Gábina mlčel. Já jsem šla do koupelny a tam jsem brečela do ručníku.

Moje máma mi říká: „Musíš si dupnout! Nenech se!“ Ale když jsem to zkusila – když jsem jednou řekla nahlas: „Prosím vás, dneska bych ráda byla sama,“ tchyně se urazila a Gábina mi vyčetl, že jsem přehnaně citlivá.

Začala jsem mít pocit, že ztrácím sama sebe. Přestala jsem zvát kamarádky domů. Přestala jsem malovat obrazy, které jsem vždycky milovala. Každý víkend jsem jen čekala na pondělí, kdy zase odjedou a já budu moct dýchat.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a slyšela jejich smích z kuchyně. Přemýšlela jsem: Je tohle opravdu můj život? Je tohle ta rodina, po které jsem toužila?

Začala jsem psát deník. Do něj jsem si zapisovala všechny ty drobné křivdy: když mi tchyně přerovnala skříň s tím, že „to bude praktičtější“, když mi tchán řekl, že bych měla víc pracovat na své postavě („Gábina má rád štíhlé ženy“), když mi Gábina řekl: „Vždyť naši to myslí dobře.“

Jednoho dne jsem našla odvahu a řekla Gábinovi všechno. Seděli jsme u stolu a já mu přečetla pár stránek ze svého deníku. Nejprve byl v šoku. Pak se rozčílil: „Takže moji rodiče ti vadí? To mám říct mámě, ať sem nejezdí?“

„Nejde o to, že mi vadí,“ odpověděla jsem tiše. „Jde o to, že tu nejsem doma. Že tu nejsem vidět.“

Následující týdny byly těžké. Tchyně byla dotčená, Gábina byl odtažitý. Ale já poprvé po letech cítila úlevu. Začala jsem znovu malovat. Pozvala jsem kamarádku na kávu – i když byl pátek.

Nevím, jak to dopadne. Možná se Gábina nikdy úplně nepostaví na mou stranu. Možná budu muset odejít, abych našla sama sebe.

Ale jedno vím jistě: už nikdy nechci být neviditelná ve vlastním domě.

Máte to někdo podobně? Jak jste našli odvahu říct dost? Nebo je lepší mlčet a vydržet kvůli rodině?