Kde jsme udělali chybu? Příběh matky, která sleduje, jak její syn neumí hospodařit s penězi

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši! Zase jste koupili nový telefon? Vždyť ten starý byl skoro nový!“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do jejich bytu a zahlédla krabičku od nejnovějšího modelu na stole. Tomáš se na mě ani nepodíval, jen pokrčil rameny a dál si cosi ťukal do tabletu. Jeho žena Petra se snažila situaci zachránit: „Mami, to je přece naše věc. My si na to vydělali.“

Stála jsem tam, s taškou plnou domácích buchet, které jsem jim přinesla, a cítila jsem, jak mi v hrudi roste tlak. Vždycky jsem si myslela, že jsme s Karlem synovi dali dobrý příklad. Šetřili jsme, opravovali staré věci, nikdy jsme si nekupovali nic zbytečného. Když byl Tomáš malý, učili jsme ho rozdělit si kapesné, odkládat stranou na větší věci. Ale teď? Teď mám pocit, že všechny ty roky byly k ničemu.

„A kdy si konečně začnete šetřit na vlastní byt?“ vyklouzlo mi dřív, než jsem se stihla zarazit. Petra protočila oči a Tomáš konečně zvedl hlavu: „Mami, už jsme to probírali. Teď chceme žít, ne pořád jen šetřit. Stejně jsou byty drahé a hypotéku bychom spláceli celý život.“

Vzduch v místnosti zhoustl. Karel by mi určitě řekl, ať se nepletu, že jsou dospělí a mají právo rozhodovat sami za sebe. Ale já nemůžu jen tak stát stranou a dívat se, jak jim peníze protékají mezi prsty. Vždyť ani nemají pořádné úspory! Co když přijde krize? Co když jeden z nich přijde o práci?

Když jsem se vrátila domů, Karel seděl u stolu s novinami. „Tak co? Zase jste se pohádali?“ zeptal se bez zvednutí očí. „Já už nevím, co dělat,“ povzdechla jsem si a posadila se naproti němu. „Mám pocit, že jsme někde udělali chybu. Vždyť jsme ho učili šetřit…“

Karel položil noviny a zadíval se na mě: „Marie, svět je dneska jiný. My jsme byli rádi za každou korunu, oni mají všechno hned. Možná jsme mu dali až moc.“

Ta slova mě bodla. Je pravda, že jsme Tomášovi chtěli dopřát to, co my nikdy neměli – nové kolo, počítač, jazykové kurzy. Ale vždycky jsme mu vysvětlovali hodnotu peněz! Nebo jsem si to aspoň myslela.

Další dny jsem byla jako na trní. Každý telefonát od Tomáše mě naplňoval úzkostí – co když zase budou chtít půjčit peníze? Co když budou potřebovat pomoct? A přitom jsem si přála být tou milující mámou, která podporuje své dítě bez výčitek.

Jednoho večera mi Tomáš zavolal: „Mami, můžeme k vám s Petrou přijít na večeři?“ Souhlasila jsem – doufala jsem, že tentokrát bude atmosféra lepší.

U stolu panovalo napětí. Karel se snažil odlehčit situaci vtipem o tom, jak kdysi šetřil na první auto tři roky. Petra se usmívala křečovitě a Tomáš mlčel.

Nakonec jsem to nevydržela: „Tomáši, nezlob se na mě… ale mám o vás strach. Co když přijde něco nečekaného? Nemáte žádné úspory…“

Tomáš vybuchl: „Mami! My nejsme neschopní! Jen nechceme žít jako vy – pořád jen počítat každou korunu! Chceme si užít život teď, dokud můžeme!“

Petra ho chytla za ruku: „My víme, že to myslíte dobře… ale vaše doba byla jiná.“

Zůstala jsem sedět s pocitem naprosté bezmoci. Karel mě pohladil po ruce pod stolem, ale já měla slzy na krajíčku.

Po jejich odchodu jsme s Karlem dlouho mlčky seděli v kuchyni. „Možná bychom je měli nechat být,“ řekl tiše. „Třeba na to musí přijít sami.“

Ale jak mám přestat mít strach? Jak mám přestat cítit vinu? Každý den čtu v novinách o mladých lidech zadlužených až po uši, o exekucích… A já vím, že Tomáš je chytrý kluk – ale někdy mám pocit, že svět kolem něj je silnější než všechno, co jsme ho kdy učili.

Jednou večer mi přišla zpráva od Petry: „Děkujeme za večeři. Víme, že to s námi nemáte lehké.“ Bylo v tom něco smutného i smířlivého.

Začala jsem přemýšlet – opravdu je chyba jen na naší straně? Nebo je dnešní doba tak jiná, že naše hodnoty už prostě neplatí? V práci slyším podobné příběhy od kolegyň: jejich děti utrácejí za dovolené v zahraničí, značkové oblečení a drahé telefony místo toho, aby myslely na budoucnost.

Jednou ráno jsem potkala sousedku Janu na chodbě. Povídaly jsme si o dětech a ona povzdechla: „Všichni jsme chtěli pro ně lepší život… ale možná jsme jim tím vzali schopnost něco si odříct.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom. Možná jsme opravdu chtěli až moc chránit své děti před tím, co jsme sami zažili – nedostatek, strach z budoucnosti… A tím jsme jim vzali možnost naučit se překonávat překážky.

Pár týdnů nato mi Tomáš zavolal: „Mami… promiň za posledně. Víš co? Začali jsme si dávat stranou peníze každý měsíc. Ne kvůli vám – ale protože sami chceme.“

Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem cítila úlevu i radost zároveň.

Ale otázky ve mně zůstávají: Udělali jsme jako rodiče chybu? Nebo je prostě dnešní svět takový? Můžeme vůbec děti naučit šetřit – nebo si na to musí přijít samy?

Co myslíte vy? Máme se smířit s tím, že mladí dnes žijí jinak – nebo máme dál trvat na svých hodnotách?