Kdo má právo rozhodnout o jménu mého syna? Boj o důstojnost ve stínu rodiny mého muže

„To jméno nikdy nepřipustím! Syn mého syna nebude žádný Matěj!“ zakřičela paní Novotná tak hlasitě, až se mi v ruce rozklepala sklenice s čajem. Stála jsem uprostřed kuchyně v panelákovém bytě na Jižním Městě, kde jsme s Petrem bydleli už třetím rokem. Její slova se mi zaryla do srdce jako nůž. V tu chvíli jsem věděla, že tohle není jen hádka o jméno. Je to boj o to, kdo vlastně smím být.

Petr seděl u stolu, hlavu v dlaních, a mlčel. Jeho ticho mě bolelo víc než matčin křik. „Mami, prosím tě…“ začal tiše, ale ona ho přerušila mávnutím ruky. „V naší rodině se jména dědí! Tvůj děda byl František, tvůj táta taky. A teď přijdeš s nějakým Matějem? To je výsměch!“

Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí. Vždycky jsem si představovala, že když jednou budu mít dítě, budu mu moct dát jméno, které pro mě něco znamená. Matěj byl jméno mého bratra, který zemřel při autonehodě před pěti lety. Byla to pro mě vzpomínka, pocta i naděje. Ale tady, v téhle kuchyni plné napětí a nevyřčených křivd, jsem byla jen snacha bez hlasu.

„A co já?“ vyhrkla jsem najednou. „Nemám snad právo rozhodnout o jménu svého dítěte?“

Tchyně se na mě podívala s opovržením. „Ty jsi tady jen host. To my jsme Novotní.“

Petr se konečně zvedl a přešel ke mně. „Mami, tohle už stačí,“ řekl pevněji, než jsem čekala. Ale jeho ruka v mé byla studená a nejistá.

Ten večer jsme doma nemluvili. Petr seděl u počítače a já v ložnici hladila břicho a šeptala: „Neboj se, Matěji.“ Ale v noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny ty scény z posledních měsíců: jak tchyně kritizovala moje vaření, jak mi radila, co mám nosit, jak rozhodovala o tom, kde budeme trávit Vánoce.

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři na mě kolegyně Jana poznala, že něco není v pořádku. „Co je s tebou?“ zeptala se tiše u kávovaru.

„Tchyně mi zakazuje dát synovi jméno po mém bratrovi,“ vydechla jsem.

Jana se zamračila. „To snad není možný! A Petr?“

„Nevím… Bojí se jí postavit.“

„Musíš si stát za svým,“ řekla rozhodně Jana. „Jinak tě převálcuje.“

Celý den jsem přemýšlela o jejích slovech. Když jsem večer přišla domů, Petr už čekal v kuchyni.

„Mluvila jsi s mámou?“ zeptal se opatrně.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Ale mluvila jsem sama se sebou. A rozhodla jsem se.“

Petr se na mě podíval s obavou. „Prosím tě, nechci další hádky.“

„Tohle není hádka,“ řekla jsem tiše. „Tohle je moje dítě. A já chci, aby se jmenoval Matěj.“

Petr dlouho mlčel. Pak si povzdechl: „Víš, že to máma nikdy nepřijme.“

„A co ty?“ zeptala jsem se přímo.

Zaváhal. „Já… Já nevím.“

Bylo to jako rána do žaludku. V tu chvíli jsem pochopila, že nejsem jen proti tchyni – ale i proti Petrovi a celé jeho rodině.

Další týdny byly peklo. Tchyně mi volala každý den a přesvědčovala mě, abych si to rozmyslela. Posílala mi články o významu rodinných tradic a dokonce přivedla na návštěvu svého bratra Karla, aby mi vysvětlil, jak je důležité ctít předky.

Jednou večer přišla neohlášeně k nám domů. „Podívej se na sebe,“ začala hned ode dveří. „Jsi slabá! Neumíš si ani prosadit vlastní názor! Myslíš si, že když budeš trucovat, tak něco změníš?“

Stála jsem uprostřed obýváku a cítila se menší než kdy dřív. Ale pak jsem si vzpomněla na svého bratra Matěje – jak vždycky říkal: „Nesmíš se bát říct pravdu.“

Zhluboka jsem se nadechla a řekla: „Paní Novotná, já už dál ustupovat nebudu. Jméno našeho syna bude Matěj. A jestli to nedokážete přijmout… je mi to líto.“

Tchyně zbledla a odešla bez slova.

Petr byl naštvaný. „Proč to musí být tak dramatické? Proč nemůžeš prostě ustoupit?“

„Protože bych tím zradila sama sebe,“ odpověděla jsem.

Následující týdny byly chladné a tiché. Petr byl uzavřený a tchyně s námi přestala mluvit úplně. Když přišel den porodu, byla jsem v porodnici sama – Petr přijel až později.

Když mi sestřička položila malého Matěje do náruče, rozplakala jsem se štěstím i úlevou. V tu chvíli mi bylo jedno, co si myslí kdokoliv jiný.

Dnes je Matějovi půl roku a já vím, že jsem udělala správně. S Petrem jsme prošli krizí – museli jsme si všechno vyříkat a najít cestu zpátky k sobě i k našemu synovi.

Ale někdy večer přemýšlím: Proč je v českých rodinách tak těžké přijmout jinakost? Proč musí být boj o jméno dítěte bojem o vlastní důstojnost?