Když děti odejdou: Vyznání české matky mezi bolestí, vinou a nadějí
„Mami, už nám nevolej. Nechceme s tebou mluvit.“
Ta slova mi v hlavě znějí už třetí týden. Sedím u kuchyňského stolu v našem malém bytě na Jižním Městě, ruce se mi třesou a v hrudi mám díru, kterou nic nezaplní. Venku je sychravý březen, tramvaje jezdí jako vždy, ale můj svět se zastavil.
Před pár lety bych si nikdy nepomyslela, že skončím sama. Byla jsem Jana Novotná, učitelka češtiny na základce, manželka a hlavně máma dvou dětí – Tomáše a Kláry. Můj život byl obyčejný, ale měla jsem pocit, že má smysl. Jenže pak přišla ta rána.
Můj muž, Petr, začal být jiný. Nejprve to byly jen hádky kvůli penězům, pak přišly výčitky, že jsem k ničemu, že bych měla být vděčná za to, co mám. Jednou mě popadl za ruku tak silně, až mi zůstaly modřiny. Děti to viděly. „Mami, proč na tebe táta křičí?“ ptala se tehdy malá Klára. Neměla jsem odpověď.
Rozvod byl nevyhnutelný. Myslela jsem si, že když odejdu, zachráním aspoň děti před tím vším. Ale soud rozhodl jinak – střídavá péče. Petr měl lepšího právníka a já neměla sílu bojovat. Děti byly zmatené. Tomáš mi jednou řekl: „Mami, táta říká, že jsi nás opustila.“
Jak to vysvětlit desetiletému klukovi? Jak mu říct, že jsem odešla kvůli nim? Že jsem už nemohla dál snášet tu bolest a ponížení? Každý večer jsem brečela do polštáře a modlila se, aby mi jednou odpustili.
Po rozvodu se všechno změnilo. Děti byly u mě jen občas. Když přišly, byly tiché, odtažité. Klára si hrála na mobilu, Tomáš chodil ven s kamarády. Snažila jsem se jim vařit jejich oblíbená jídla – svíčkovou, palačinky – ale nic nepomáhalo. „Můžeme jít domů?“ ptali se často už po pár hodinách.
Jednou jsem zaslechla Tomáše, jak volá tátovi: „Mami je divná. Pořád brečí.“ V tu chvíli jsem pochopila, že jsem pro ně slabá. Že mě vidí jako tu, která všechno zkazila.
Petr jim vyprávěl své verze příběhů. Říkal jim, že jsem ho podvedla (nebyla to pravda), že jsem odešla kvůli jinému (nebyl nikdo jiný). Děti mu věřily. Já byla ta špatná.
Začala jsem chodit k psycholožce. Paní doktorka Šimková mi řekla: „Musíte být trpělivá. Děti potřebují čas.“ Ale jak dlouho mám čekat? Rok? Dva? Celý život?
Jednoho dne mi Tomáš napsal zprávu: „Mami, nechci k tobě jezdit.“ Bylo mu patnáct. Klára už taky nechtěla. Zůstala jsem sama v prázdném bytě plném jejich fotek a hraček.
Moje máma mi říkala: „Janičko, musíš bojovat! Zavolej jim!“ Ale když jsem volala, nezvedali to. Psala jsem jim dopisy – dlouhé, upřímné – ale odpověď nepřišla.
Začala jsem pochybovat o sobě. Možná měl Petr pravdu – možná jsem opravdu selhala jako matka. Možná jsem měla vydržet kvůli dětem. Ale jak vydržet život ve lži a strachu?
Jednou večer jsem potkala sousedku Martinu na chodbě. „Jano, neboj se,“ řekla mi tiše. „Moje dcera se mnou taky nemluvila dva roky po rozvodu. Pak přišla sama.“
Ta slova mi dala naději. Začala jsem psát deník – pro sebe i pro děti. Každý den jeden list papíru o tom, co cítím, co bych jim chtěla říct.
Minulý měsíc měla Klára narozeniny. Poslala jsem jí balíček s knihou a dopisem: „Klárko, vím, že teď nechceš být se mnou v kontaktu. Ale kdybys někdy potřebovala mámu, budu tady.“
Odpověď nepřišla. Ale aspoň vím, že jsem to zkusila.
Někdy mám chuť všechno vzdát – přestat doufat, přestat psát dopisy do prázdna. Ale pak si vzpomenu na chvíle, kdy jsme byli šťastní – na výlety do Krkonoš, na společné pečení perníčků před Vánoci.
Možná jednou přijde den, kdy zazvoní telefon a já uslyším: „Ahoj mami.“ Možná ne.
Ale pořád věřím.
Kdybych mohla něco změnit? Možná bych víc bojovala u soudu. Možná bych dětem víc vysvětlovala pravdu hned od začátku. Ale minulost už nezměním.
Teď mi zbývá jen čekat a doufat.
Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o děti i tehdy, když už vás odmítají? Nebo je lepší nechat je jít a věřit, že si k vám jednou najdou cestu sami?