„Když jsme zmínili domov pro seniory, reakce strýčka Pepy nás nechala bez slov: ‚Nemohu opustit svůj domov‘“

Život má způsob, jak vás překvapit, když to nejméně čekáte. Jako svobodný otec své 10leté dcery Aničky jsem se naučil žonglovat mezi prací, školními aktivitami a každodenními výzvami rodičovství. Ale nedávno mě začalo tížit nové dilema.

Strýček Pepa, starší bratr mého otce, byl stálou přítomností v mém životě. Poté, co můj otec zemřel, když jsem byl ještě batole, strýček Pepa převzal roli otce, kterou jsem zoufale potřeboval. Naučil mě jezdit na kole, pomáhal mi s domácími úkoly a byl u každého důležitého milníku. Nyní ve svých 89 letech žije sám v malé vesnici Dubovice, kde je průměrný věk obyvatel kolem 80 let.

Dubovice jsou malebné místo, ale daleko od výhod moderního života. Dům strýčka Pepy je kouzelný, ale starý, s vrzajícími podlahami a průvanem v oknech. Je to místo plné vzpomínek, ale není ideální pro někoho jeho věku žít tam sám.

Nedávno během jednoho z našich týdenních telefonátů strýček Pepa zmínil, že měl další pád. Tentokrát to nebylo vážné, ale stačilo to k tomu, aby se mi rozsvítily varovné kontrolky v hlavě. Věděl jsem, že musím něco udělat. Představa, že by žil sám v tom velkém domě, mě začala stále více znepokojovat.

Jednoho večera po večeři jsem situaci probral s Aničkou. „Co kdybychom navrhli strýčkovi Pepovi přestěhovat se do domova pro seniory?“ zeptal jsem se jí jemně. Anička se na mě podívala s širokýma očima a jasně pochopila vážnost situace.

„Bude s tím souhlasit?“ zeptala se.

„Nevím,“ přiznal jsem. „Ale musíme myslet na to, co je pro něj nejlepší.“

Následující víkend jsme se vydali do Dubovic. Vesnice byla stejně malebná jako vždy, s alejemi stromů a přátelskými sousedy mávajícími na nás při průjezdu. Strýček Pepa nás přivítal u dveří svým obvyklým vřelým úsměvem, ale nemohl jsem si nevšimnout, jak křehce vypadal.

Po obědě jsem téma nadhodil co nejjemněji. „Strýčku Pepo,“ začal jsem, „přemýšlel jsi někdy o tom, že by ses přestěhoval někam, kde by ti mohli trochu víc pomoci? Třeba do domova pro seniory?“

Jeho reakce byla okamžitá a nečekaná. Oči se mu zalily slzami a vehementně zavrtěl hlavou. „Nemohu opustit svůj domov,“ řekl se zlomeným hlasem. „Tady vyrůstal tvůj otec. Tady jsou všechny mé vzpomínky.“

Ztratil jsem slova. Vidět ho tak zranitelného a rozpolceného mi trhalo srdce. Anička mu podala ruku a nabídla tichou podporu.

Zbytek odpoledne jsme strávili povídáním o všem možném kromě budoucnosti. Když jsme se ten večer vraceli domů, nemohl jsem setřást pocit bezmoci. Chtěl jsem udělat správnou věc pro strýčka Pepu, ale také jsem musel zvážit, co je nejlepší pro Aničku a mě.

Rozhodnutí nade mnou viselo jako temný mrak. Nebyla žádná snadná odpověď, žádné dokonalé řešení. Věděl jsem jen to, že jakékoliv rozhodnutí udělám, někoho zanechá nešťastným.