„Když pomocná ruka těžkne: Můj boj s nekonečnými žádostmi pana Nováka“

Žiji v klidné čtvrti na okraji Prahy a vždy jsem věřil v důležitost komunity a pomoci těm, kteří to potřebují. Když tedy pan Novák, můj starší soused, loni ošklivě upadl, neváhal jsem nabídnout svou pomoc. Zpočátku šlo jen o drobnosti—nákupy, vyzvednutí pošty nebo vynesení odpadků. Ale jak čas plynul, žádosti se stávaly častějšími a náročnějšími.

Syn pana Nováka, Marek, žil v Brně a nemohl často navštěvovat kvůli své náročné práci a dvěma malým dětem. Chápal jsem výzvy, kterým Marek čelil, ale to nechávalo pana Nováka bez velké podpory. Jako důchodce jsem měl nějaký volný čas a cítil jsem povinnost zasáhnout.

Zpočátku jsem měl radost z pomoci panu Novákovi. Byl to laskavý muž s bohatstvím příběhů z mládí. Po dokončení jeho pochůzek jsme si povídali u čaje a já si užíval společnost stejně jako on. Nicméně, jak měsíce plynuly, tíha odpovědnosti začala narůstat.

Pan Novák mě začal volat téměř denně s novými úkoly—vyzvednutí léků, odvoz k lékaři, dokonce i pomoc s domácími pracemi jako úklid a praní. Stávalo se to ohromující, ale cítil jsem se provinile říct ne. Koneckonců, neměl nikoho jiného.

Jednoho obzvlášť chladného zimního rána mi zavolal pan Novák s prosbou, zda bych mohl okamžitě přijít a pomoci mu opravit netěsnící trubku v koupelně. Právě jsem připravoval snídani pro své vnoučata, která byla na víkend na návštěvě. Rozpolcený mezi svou rodinou a naléhavou potřebou souseda jsem neochotně souhlasil pomoci panu Novákovi.

Když jsem tam stál s klíčem v ruce a snažil se zastavit vodu před zaplavením jeho koupelny, uvědomil jsem si, kolik svého vlastního života jsem odložil stranou. Moje rodina na mě čekala doma a já byl tady, po kolena ve vodě, která ani nebyla moje.

Toho večera, po návratu domů vyčerpaný a zmeškání drahocenného času s vnoučaty, jsem se rozhodl mít s panem Novákem obtížný rozhovor. Následující den jsem ho navštívil a jemně vysvětlil, že i když mi na jeho blahu velmi záleží, nemohu být stále k dispozici pro každou maličkost.

Pan Novák tiše poslouchal, ale moc toho neřekl. Viděl jsem zklamání v jeho očích, což mě ještě více mrzelo. Ale věděl jsem, že je to nutné pro mé vlastní duševní zdraví a pohodu.

V následujících týdnech se náš vztah napjal. Pan Novák přestal tak často volat a když jsme se viděli, naše rozhovory byly krátké a rozpačité. Chyběly mi naše rozhovory, ale věděl jsem, že stanovení hranic bylo správné rozhodnutí.

Bohužel bez pravidelné pomoci se stav pana Nováka zhoršil. Měl potíže zvládat sám a nakonec se musel přestěhovat do zařízení s asistovaným bydlením—rozhodnutí, které ani jeden z nás nechtěl, ale zdálo se nevyhnutelné.

Při zpětném pohledu na situaci jsem si uvědomil, že i když je pomoc druhým důležitá, je stejně důležité rozpoznat své vlastní limity. Tato zkušenost mě naučila cennou lekci o rovnováze a péči o sebe samého, i když za cenu kdysi ceněného přátelství.