Když slzy znamenají sílu: Moje cesta za respektem v manželství

„Jano, už zase brečíš? To je pořád dokola! Kdybys radši něco udělala pořádně, nemusela bys fňukat!“ Jeho hlas se rozléhal kuchyní jako studený průvan. Stála jsem u dřezu s rukama ponořenýma v horké vodě, slzy mi stékaly po tvářích a já se snažila dýchat tiše, aby to naše malá Anička neslyšela z vedlejšího pokoje.

Bylo to už několik let, co jsem si vzala Petra. Na začátku byl laskavý, pozorný, nosil mi kytky z tržnice na I. P. Pavlova a šeptal mi do ucha, že jsem jeho svět. Ale po svatbě se něco změnilo. Jako by se jeho láska proměnila v povinnost a já v domácí spotřebič. Každý den jsem se snažila být lepší ženou, vařit jeho oblíbené svíčkové, žehlit košile do práce, ale nikdy to nestačilo. Vždycky našel něco, co bylo špatně – připálená omáčka, špatně složené ponožky, nebo prostě jen můj unavený pohled.

Nejhorší to bylo po narození Aničky. Porod byl těžký, dlouhý a já doufala, že mě Petr podrží. Místo toho přišel do porodnice až druhý den, protože „musel s klukama na pivo“. Když jsem ho poprosila o pomoc doma, jen mávl rukou: „To zvládneš sama, vždyť jsi ženská.“

Jednou v noci, když Anička měla horečku a já už byla na pokraji sil, jsem ho vzbudila: „Petře, prosím tě, můžeš mi pomoct? Já už fakt nemůžu.“ Otočil se ke mně zády a zabručel: „Neotravuj mě s děckem, musím ráno do práce.“

V tu chvíli jsem pocítila takovou samotu, jakou jsem nikdy předtím nezažila. Seděla jsem na posteli s malou v náručí a dívala se do tmy. Slzy mi tekly po tváři a já si v duchu opakovala: „Musíš to vydržet kvůli Aničce.“ Ale s každým dalším dnem bylo těžší a těžší najít sílu.

Moje máma mi jednou řekla: „Janičko, ženská musí něco vydržet.“ Ale já už nevěděla, jestli tohle je to „něco“, co bych měla snášet. Když jsem si postěžovala kamarádce Lence, jen pokrčila rameny: „Víš jak to je… chlapi jsou prostě takoví.“ Ale já jsem věděla, že tohle není normální.

Jednoho dne jsem šla s Aničkou na hřiště. Seděla jsem na lavičce a pozorovala ostatní maminky. Smály se, povídaly si o svých mužích – někdy si postěžovaly na drobnosti, ale v jejich očích byla jiskra. V té chvíli jsem si uvědomila, že já tu jiskru už dávno nemám.

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj vylévala své pocity – bolest, vztek i bezmoc. Postupně jsem v sobě objevovala sílu, o které jsem netušila, že ji mám. Přestala jsem se omlouvat za každou maličkost a začala si stát za svým.

Jednoho večera jsme seděli u večeře a Petr začal zase rýpat: „To jídlo je studený. To neumíš ani ohřát polívku?“ Zhluboka jsem se nadechla a poprvé za dlouhou dobu mu klidně odpověděla: „Pokud ti to nevyhovuje, můžeš si ji ohřát sám.“ Zarazil se a chvíli bylo ticho. Pak jen odfrkl a odešel do obýváku.

Začala jsem chodit na kurzy keramiky do místního kulturního domu. Tam jsem potkala další ženy s podobnými příběhy. Sdílely jsme své bolesti i radosti a já pochopila, že nejsem sama. Jedna z nich – Alena – mi řekla: „Jano, musíš myslet i na sebe. Když budeš šťastná ty, bude šťastná i tvoje dcera.“

Doma se situace vyostřovala. Petr byl čím dál podrážděnější, když viděl, že už nejsem ta tichá myška. Jednou večer přišel domů opilý a začal křičet: „Ty si myslíš, že jsi teď něco víc? Že můžeš dělat co chceš?“ Anička se rozplakala a já ji vzala do náruče. „Nebudu tady s tebou zůstávat kvůli tomu, abych byla nešťastná,“ řekla jsem mu pevně.

Následující dny byly plné hádek a napětí. Petr mi vyhrožoval rozvodem i tím, že mi vezme Aničku. Bála jsem se – ne o sebe, ale o ni. Ale věděla jsem, že pokud zůstanu, naučím ji snášet to samé ponížení.

Jednoho rána jsem sbalila pár věcí do tašky a odešla s Aničkou k mámě do paneláku na Jižním Městě. Bylo to těžké rozhodnutí – bála jsem se odsouzení okolí i toho, jak zvládnu život sama. Ale poprvé po letech jsem cítila úlevu.

Začala jsem pracovat na poloviční úvazek v knihovně a postupně jsme si s Aničkou budovaly nový život. Nebylo to lehké – peněz bylo málo, máma měla své představy o výchově a sousedky si šeptaly za zády. Ale každý večer, když jsem usínala vedle své dcery, věděla jsem, že jsme na správné cestě.

Dnes už vím, že slzy nejsou slabostí – jsou začátkem odvahy. A ptám se vás: Kolik z nás ještě mlčí ze strachu před odsouzením? Kolik žen čeká na ten první krok ke svobodě?