„Kvůli Mému Vnukovi Spím Jen Tři nebo Čtyři Hodiny za Noc“: Jsem Vyčerpaná

Byla jsem na služební cestě několik měsíců a těšila jsem se, až se setkám se svou starou přítelkyní Hanou. Plánovaly jsme se sejít v naší oblíbené kavárně, útulném místě, které vždy působilo jako domov. Jakmile jsem vešla dovnitř, spatřila jsem ji sedět u okna, jak prázdně zírá na svůj šálek kávy. Vypadala jinak—její obvykle živé oči byly matné a pod nimi měla tmavé kruhy. Její ramena byla svěšená, jako by nesla neviditelnou tíhu.

„Hano, je tak dobré tě vidět!“ zvolala jsem a objala ji. Usmála se slabě, ale úsměv nedosáhl jejích očí.

„Je také dobré tě vidět, Jano,“ odpověděla, její hlas byl sotva slyšitelný.

Posadily jsme se a nemohla jsem si nevšimnout, jak unaveně vypadá. „Jsi v pořádku? Vypadáš vyčerpaně,“ zeptala jsem se s obavami v hlase.

Hana si hluboce povzdechla, její oči se naplnily slzami. „Je to Tomáš,“ začala, její hlas se třásl. „Od té doby, co se jeho rodiče rozvedli, má opravdu těžké období. Je mu teprve šest, Jano, a nechápe, proč jeho máma a táta už nejsou spolu.“

Přikývla jsem a pobídla ji, aby pokračovala. „Má téměř každou noc noční můry. Budí se s křikem a já musím jít do jeho pokoje, abych ho uklidnila. Někdy trvá hodiny, než se uklidní a znovu usne. Nakonec spím jen tři nebo čtyři hodiny za noc a začíná se to na mně podepisovat.“

Moje srdce pro ni bolelo. „To zní neuvěřitelně těžce, Hano. Mluvila jsi o tom s jeho rodiči?“

Přikývla a otřela si slzu. „Snažila jsem se, ale oba jsou tak zaneprázdnění svými vlastními životy. Jeho máma, Petra, pracuje na dvou místech, aby vyšla s penězi, a jeho táta, Martin, se přestěhoval do jiného kraje. Oba Tomáše milují, ale nejsou tu dost často, aby viděli, čím prochází.“

Chytila jsem ji za ruku. „Děláš úžasnou práci, Hano. Ale nemůžeš to zvládnout sama. Přemýšlela jsi o tom, že bys pro Tomáše vyhledala odbornou pomoc?“

Opět přikývla. „Vzala jsem ho k dětskému psychologovi, ale je to pomalý proces. Mezitím se snažím být tu pro něj co nejvíc. Ale je to tak těžké, Jano. Jsem tak unavená a mám pocit, že ho zklamávám.“

„Nezklamáváš ho,“ ujistila jsem ji. „Děláš všechno, co můžeš. Ale také se musíš postarat o sebe. Přemýšlela jsi o tom, že bys požádala o pomoc ostatní členy rodiny nebo přátele?“

Hana zavrtěla hlavou. „Nechci nikoho zatěžovat. Každý má své vlastní problémy.“

„Nejsi zátěž, Hano. Jsi úžasná babička, která dělá to nejlepší v těžké situaci. Lidé se o tebe starají a chtěli by pomoci, kdyby věděli, čím procházíš.“

Podívala se na mě, její oči byly plné vděčnosti. „Děkuji, Jano. Hodně pro mě znamená to slyšet. Pokusím se požádat o pomoc.“

Když jsme dopily kávu, nemohla jsem se zbavit pocitu bezmoci. Hanina situace byla srdcervoucí a neexistovala žádná snadná řešení. Slíbila jsem, že ji budu pravidelně kontrolovat a nabídla jsem pomoc, jak jen budu moci. Ale když jsem opouštěla kavárnu, nemohla jsem se ubránit hlubokému pocitu smutku. Někdy život nemá šťastný konec a jediné, co můžeme udělat, je podporovat se navzájem v těžkých časech.