Máma mi odmítá pomoci: Příběh české vdovy s dětmi

„Mami, prosím tě, aspoň dneska. Potřebuju do práce, jinak mě vyhodí.“

Stojím v předsíni bytu na sídlišti v Brně, v ruce držím batůžek nejmladšího syna a v očích mám slzy. Moje máma stojí proti mně, ruce zkřížené na prsou, tvář tvrdá jako žula. „Jano, už jsem ti to řekla stokrát. Nejsem tvoje chůva. Já mám taky svůj život.“

V tu chvíli se ve mně všechno sevře. V hlavě mi běží vzpomínky na pohřeb mého manžela Petra před dvěma lety. Rakovina. Rychlá, krutá. Zůstala jsem sama se třemi dětmi – Tomášem (9), Klárkou (6) a malým Adamem (3). Myslela jsem si, že rodina drží pohromadě, když je nejhůř. Ale máma mě nechává na holičkách.

„Mami, já už fakt nevím, co mám dělat. Nemám peníze na hlídání a školka Adama nevezme, protože je pořád nemocný. Prosím tě…“

Máma si povzdechne a odvrátí pohled. „Jano, já jsem ti pomáhala dost. Teď chci mít klid. Najdi si někoho jiného.“

Zavřu za sebou dveře a cítím se menší než kdy dřív. Děti se na mě dívají s otázkami v očích. „Maminko, proč babička nechce přijít?“ ptá se Klárka.

„Babička je unavená,“ zalžu a polknu slzy.

Každý den je boj. Ráno vstávám ve čtyři, abych stihla uklidit pár kanceláří předtím, než děti vzbudím a odvedu do školy a školky. Adam bývá často nemocný – kašel, horečky, někdy i zápal plic. Lékařka mi už naznačila, že bych měla být víc doma, ale jak? Kdo nás uživí?

Večer sedím u stolu s účty a počítám každou korunu. Výplata z úklidu nestačí ani na nájem a jídlo. Sociálka mi poslala pár tisíc, ale to je kapka v moři. Sousedka paní Novotná mi občas pohlídá děti za pár korun, ale sama je nemocná a nemůže pořád.

Jednou večer mi volá máma. „Jano, slyšela jsem od sousedky, že jsi zase prosila o pomoc. To si myslíš, že tě budou lidi litovat do nekonečna?“

„Mami, já to nezvládám…“ šeptám.

„Každý má svoje problémy! Já jsem tě taky vychovala sama! A nikdy jsem si nestěžovala!“

Zavěsím a rozpláču se tak tiše, aby mě děti neslyšely.

Jednoho dne přijdu domů a najdu Tomáše uplakaného. „Ve škole se mi smáli, že nemám tátu a že máme staré boty.“

Objímám ho a cítím vinu i vztek. Proč tohle musíme prožívat? Proč je v Česku tak těžké přežít jako samotná matka?

Začnu psát inzeráty na hlídání dětí – nabízím výměnou úklid nebo pečení buchet. Odpovídají jen dvě starší paní z vedlejšího paneláku. Pomůžou mi párkrát do týdne, ale stejně musím často brát Adama s sebou do práce.

Jednou mě vedoucí přistihne s Adamem v kanceláři. „Paní Jano, tohle nejde! Jestli to uděláte ještě jednou, musím vás propustit.“

Doma večer sedíme u polévky z pytlíku. Děti jsou tiché. Klárka se mě ptá: „Maminko, proč nemáme tatínka? Proč nám babička nechce pomoct?“

Nevím, co říct. Jen je obejmu.

Začínám být zoufalá. Přemýšlím o tom, jestli bych neměla dát děti do dětského domova aspoň na čas – ale ta představa mě ničí.

Jednou večer přijde máma nečekaně na návštěvu. Sedne si ke stolu a chvíli mlčí.

„Jano… já vím, že to máš těžké. Ale já už prostě nemůžu. Bolí mě záda, mám vysoký tlak…“

„Mami, já tě chápu… Ale já to taky nezvládám.“

Chvíli sedíme v tichu.

„Možná bys měla požádat o pomoc nějakou charitu nebo obecní úřad,“ navrhne máma.

„Zkoušela jsem to… Ale všude mají plno nebo mi řeknou, že jsou horší případy.“

Máma vstane a obejme mě poprvé po dlouhé době.

„Promiň…“ zašeptá.

Nevím, jestli mi to pomůže přežít další měsíc. Ale aspoň necítím takovou samotu.

Každý večer si kladu otázku: Má vůbec smysl bojovat dál? Najde se někdo, kdo pochopí osamělé matky v Česku? Nebo jsme odsouzené k tomu být silné navždy?