Máma mi přeje smrt, protože jsem odešla z domu a nechala ji s nemocným bratrem. Jak se s tím vyrovnat?

„Jsi sobecká svině! Doufám, že tě jednou potká to samé, co tvého bratra!“ Zpráva od mámy mi blikla na telefonu v půl druhé ráno. Už jsem ji měla zablokovanou na třech číslech, ale pokaždé si najde nový způsob, jak mě zasáhnout. Ležím na rozkládací pohovce v podnájmu v Brně, ruce se mi třesou a v hlavě mi hučí. Proč tohle dělá? Proč mě nenávidí vlastní máma?

Když jsem byla malá, máma byla všechno. Táta odešel, když mi bylo osm, a ona se starala o mě i o mladšího bráchu Tomáše. Jenže Tomáš onemocněl – svalová dystrofie. Od té doby byl svět jen o něm. Já byla ta zdravá, ta, co musí pomáhat. „Jitko, podej Tomovi vodu! Jitko, utři Tomovi pusu! Jitko, proč jsi ještě neuklidila?“ Každý den dokola. Když jsem chtěla jít ven s kamarádkami, slyšela jsem jen: „Ty si myslíš, že já mám čas na nějaké kamarádky? Tady je práce dost!“

Na střední jsem začala chápat, že to není normální. Kamarádka Lenka měla doma taky nemocného bratra, ale její máma ji nikdy nenutila vzdát se všeho. Jednou jsem to mámě řekla. „Lenka může chodit na kroužky, proč já ne?“ Máma mi vlepila facku a zařvala: „Tak si běž žít k té své dokonalé Lence! Tady tě nikdo nedrží!“ Ale držela mě – výčitkami, slzami, tichým terorem.

Maturitu jsem zvládla jen tak tak. Když jsem přišla domů s vysvědčením, máma se ani nepodívala. „To je hezký, ale Tomáš měl dneska záchvat a tys tu nebyla!“ V tu chvíli jsem věděla, že musím pryč. Večer jsem si sbalila pár věcí do batohu a odešla. Neohlížela jsem se.

První noc jsem spala u Lenky na gauči. Ráno mi přišla první zpráva: „Jsi zrůda! Jak můžeš opustit vlastní rodinu? Doufám, že tě potká něco horšího než Tomáše!“ Srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem napsat zpět – vysvětlit jí, že už nemůžu dál, že mám právo na svůj život. Ale věděla jsem, že by to bylo marné.

Začala jsem nový život v Brně. Práce v kavárně, malý pokojík v podnájmu, první opravdová svoboda. Jenže máma mi psala dál – někdy deset zpráv denně. „Jsi špína! Kdybys umřela, nikomu bys nechyběla!“ „Přeju ti rakovinu!“ „Doufám, že skončíš na ulici!“ Zkoušela jsem ji blokovat, měnit číslo, ale vždycky si našla cestu.

Jednou večer jsem seděla s Lenkou u vína a ukázala jí ty zprávy. Lenka se rozplakala: „Tohle není normální, Jitko. Tvoje máma tě týrá.“ Já jen pokrčila rameny: „Ale co když má pravdu? Co když jsem fakt špatná dcera? Tomáš za nic nemůže…“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě mi někdo řekl: „Máte právo žít svůj život. Nejste zodpovědná za nemoc svého bratra.“ Ale pocit viny mě dusil dál. Každý den jsem čekala další urážky od mámy – a někdy jsem je i chtěla číst. Jako bych potřebovala trest za to, že žiju jinak.

Jednoho dne mi volala teta Jana – mámina sestra. „Jitko, tvoje máma je na dně. Tomáš je na tom špatně a ona to nezvládá.“ V hlase měla výčitku i strach. „Nemohla bys aspoň zavolat?“ Zavěsila jsem bez odpovědi.

V noci jsem nemohla spát. V hlavě mi běžely máminy nadávky i Tomášův smích z dětství. Byla jsem opravdu zrůda? Druhý den jsem napsala Tomášovi zprávu: „Ahoj Tome, jak se máš? Myslím na tebe.“ Odpověděl až za dva dny: „Ahoj Jíťo. Máma je pořád naštvaná, ale já tě chápu. Chybíš mi.“ Rozbrečela jsem se jako malá holka.

Začala jsem chodit do práce s menším strachem v žaludku. Ale máma nepřestávala – teď už psala i Lence a mým kolegům z kavárny. Pomluvy, lži, výhrůžky. Šéfová si mě zavolala: „Jitko, co se děje? Tvoje máma nám psala hrozný věci…“ Chtěla jsem se propadnout hanbou.

Jednoho dne přišla zpráva: „Tomáš je v nemocnici. Jestli umřeš dřív než on, budu ráda!“ To už bylo moc i na mě. Rozhodla jsem se zajít na policii a ukázat jim všechny zprávy. Policista byl překvapivě laskavý: „Tohle je stalking a psychické týrání. Můžeme vám pomoct.“ Poprvé po letech jsem cítila úlevu.

Doma v podnájmu sedím u okna a dívám se na šedivé brněnské nebe. Vím, že máma mě možná nikdy nepřestane nenávidět – nebo aspoň její nenávist nikdy nepochopím. Ale poprvé v životě mám pocit, že mám právo být sama sebou.

Někdy si říkám: Je možné někdy odpustit vlastní matce takovou nenávist? A co byste udělali vy na mém místě?