„Máma Volala, že Přijedou Příbuzní: Odmítla Jsem a Zavěsila. Upřímně, Nikdy Předtím Jsem to Neudělala“

Když se nad tím zamyslím, nejšťastnější den mého života byl, když jsem se přestěhovala do města. Jako dívka, která vyrostla v malé vesnici v Moravském kraji, nemám ráda ticho, čerstvý vzduch ani zahradničení. Chápu, že někteří lidé se mnou nemusí souhlasit, ale taková prostě jsem. Dávám přednost tomu mít přístup k rušným ulicím, nekonečným možnostem zábavy a anonymitě, kterou život ve velkém městě přináší.

Bylo to typické sobotní ráno, když mi zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno Máma. Na chvíli jsem zaváhala, než jsem hovor přijala. „Ahoj, mami,“ pozdravila jsem ji.

„Ahoj, miláčku! Jak se máš?“ zeptala se svým obvyklým veselým tónem.

„Mám se dobře, užívám si víkend,“ odpověděla jsem a snažila se znít optimisticky.

„To ráda slyším! Poslouchej, tvoje teta Jana a strýc Pavel jsou ve městě a napadlo je, že by bylo hezké tě navštívit,“ řekla.

Srdce mi kleslo. Teta Jana a strýc Pavel byli milí lidé, ale představovali všechno, co jsem nechala za sebou. Milovali mluvit o své zahradě, klidném životě na venkově a o tom, jak moc jim chybím. Bylo to dusivé.

„Mami, dneska to opravdu nejde,“ řekla jsem a snažila se udržet hlas klidný.

„Ale no tak! Už tě neviděli věky. Bude to jen na chvilku,“ naléhala.

„Mami, řekla jsem ne,“ zopakovala jsem tentokrát pevněji.

Na druhém konci linky bylo ticho. „Proč jsi tak obtížná? Jsou to rodina,“ řekla s nádechem zklamání v hlase.

„Vím, že jsou rodina, ale mám plány,“ zalhala jsem. „Nemůžu jen tak všechno zrušit, protože se někdo rozhodl přijet neohlášeně.“

„Dobře,“ řekla stroze. „Dám jim vědět.“

„Díky, mami,“ řekla jsem předtím, než jsem zavěsila.

Chvíli jsem tam seděla a cítila směs úlevy a viny. Nikdy předtím jsem odmítla rodinnou návštěvu. Vyrůstání v malé vesnici znamenalo, že rodina byla vším. Ale od té doby, co jsem se přestěhovala do Prahy, jsem začala více než cokoli jiného oceňovat svou nezávislost.

Den pokračoval jako obvykle. Šla jsem na brunch s přáteli, nakupovala a dokonce zhlédla film. Ale ten pocit viny nechtěl zmizet. Do večera se proměnil v plnohodnotný pocit úzkosti.

Zavolala jsem mámě zpátky. „Ahoj,“ řekla jsem tiše.

„Ahoj,“ odpověděla stále chladně.

„Omlouvám se za to dřív,“ začala jsem. „Nechtěla jsem být hrubá.“

„Nejde o hrubost,“ řekla. „Jde o rodinu. Chybíš nám.“

„Vím,“ přiznala jsem. „Ale můj život je teď tady.“

„A co to znamená pro nás?“ zeptala se.

„Nevím,“ řekla jsem upřímně. „Jen potřebuji trochu prostoru.“

„Prostor od své rodiny?“ zeptala se nevěřícně.

„Ano,“ řekla jsem pevně. „Potřebuji prostor na to zjistit, kdo jsem bez očekávání ostatních.“

Bylo dlouhé ticho. „Dobře,“ řekla nakonec. „Ale pamatuj si, že jsme tu pro tebe vždycky.“

„Vím,“ řekla jsem předtím, než jsem zavěsila.

Rozhovor mě nechal s pocitem prázdnoty. Vždycky jsem si myslela, že stěhování do města vyřeší všechny mé problémy, ale zdálo se, že vytvořilo nové. Vzdálenost mezi mnou a mou rodinou mi měla dát svobodu, ale také mě nechala cítit se izolovanou.

Jak týdny plynuly, hovory z domova byly méně časté. Moji přátelé ve městě byli skvělí, ale nemohli nahradit pocit sounáležitosti s rodinou. Vyměnila jsem jeden druh dusivosti za jiný.

Jednoho večera, když jsem seděla sama ve svém bytě, uvědomila jsem si, že možná jsem byla příliš rychlá na to zavrhnout své kořeny. Město mi dalo mnoho věcí—příležitosti, vzrušení, nezávislost—ale také mi vzalo něco nenahraditelného: bezpodmínečnou lásku a podporu rodiny.

Zvedla jsem telefon a vytočila mámino číslo. „Ahoj,“ řekla jsem, když odpověděla.

„Ahoj,“ odpověděla opatrně.

„Chybíte mi,“ přiznala jsem.

„I ty nám chybíš,“ řekla tiše.

„Brzy vás přijedu navštívit,“ slíbila jsem.

„To bychom moc rádi,“ řekla.

Když jsem zavěsila, pocítila jsem malou úlevu. Možná nalezení rovnováhy mezi mým novým životem a tím starým je klíčem ke skutečnému štěstí. Ale prozatím to byla lekce naučená těžkou cestou.