„Matčina Zanedbání: Teď Tvrdí, že Její Děti Jsou Bezcitné“

Když jsme vyrůstaly v malém městě v Čechách, moje sestra Eva a já jsme měly pocit, že jsme na všechno samy. Naše matka, Jana, byla sociální pracovnice, která většinu svého času věnovala pomoci jiným rodinám. I když její práce byla ušlechtilá, měla značné dopady na její vlastní rodinu. Jana se více zajímala o problémy cizích lidí než o životy svých vlastních dětí.

Od té doby, co si pamatuji, jsme se s Evou musely o sebe postarat samy. Náš otec odešel, když jsme byly velmi malé, a matčina nepřítomnost byla citelná. Odcházela brzy ráno a vracela se pozdě večer, často příliš unavená na to, aby se nás zeptala, jaký jsme měly den. Jídla byla zřídka vařená; žily jsme z mikrovlnných večeří a toho, co jsme našly ve spíži.

Škola pro nás obě byla výzvou. Bez jakékoliv rady nebo podpory jsme měly problémy s učením. Domácí úkoly byly cizím pojmem a rodičovské schůzky neexistovaly. Pamatuji si, jak jsem v páté třídě měla odevzdat projekt z přírodovědy. Požádala jsem matku o pomoc, ale byla příliš zaneprázdněná přípravou na schůzku s problémovou rodinou. Nakonec jsem zůstala vzhůru celou noc a snažila se to vyřešit sama, jen abych dostala nedostatečnou známku.

Eva a já jsme se staly navzájem svou oporou. Naučily jsme se vařit jednoduchá jídla, pomáhaly si s domácími úkoly a dokonce jsme si našly brigády, abychom si mohly koupit to, co jsme potřebovaly. Přes veškeré naše úsilí jsme však nemohly zaplnit emocionální prázdnotu způsobenou matčiným zanedbáváním.

Jak jsme dospívaly, naše zášť vůči matce jen rostla. Jana často vyprávěla o životech, které změnila svou prací, aniž by si uvědomovala, že její vlastní děti mají problémy. Vyprávěla každému, kdo byl ochoten poslouchat, o problémových teenagerech, které pomohla změnit k lepšímu, zatímco Eva a já jsme musely procházet vlastními dospívajícími lety bez jakékoliv rady.

Když přišel čas na vysokou školu, nedostaly jsme od matky žádnou podporu. Obě jsme pracovaly na několika brigádách, abychom zaplatily školné a životní náklady. Finanční zátěž byla obrovská, ale emocionální daň byla ještě větší. Sledovaly jsme, jak rodiče našich přátel jim pomáhají stěhovat se na koleje, posílají balíčky s péčí a účastní se jejich promocí. Naše matka ani nevěděla, na jaké vysoké školy chodíme.

Roky plynuly a Eva a já jsme si vybudovaly vlastní životy. Obě jsme absolvovaly vysokou školu, našly si práci a založily rodiny. Náš vztah s matkou zůstal napjatý. Občas zavolala, ale rozhovory byly vždy povrchní. Nikdy se neptala na naše životy nebo jak se máme; vždy to bylo o jejím posledním úspěchu v práci.

Jednoho dne mi Jana z ničeho nic zavolala v slzách. Odešla do důchodu a cítila se osamělá. Stěžovala si, že Eva a já jsme bezcitné, protože ji nenavštěvujeme nebo ji nezahrnujeme do našich životů. Jako by úplně zapomněla na roky zanedbávání, které jsme musely snášet. Snažila jsem se jí vysvětlit, jak její nepřítomnost ovlivnila naše životy, ale odmítla poslouchat. Zavěsila s tím, že jsme nevděčné a sobecké.

S Evou jsme se rozhodly ji společně konfrontovat. Navštívily jsme její domov a pokusily se vést upřímný rozhovor o našem dětství a o tom, jak nás její zanedbávání ovlivnilo. Ale Jana byla defenzivní a odmítavá. Trvala na tom, že dělala to nejlepší a že přeháníme.

Návštěva skončila slzami a hněvem. Odešly jsme s pocitem ještě většího odcizení od naší matky než kdy předtím. Jana dál vyprávěla každému, kdo byl ochoten poslouchat, že její děti jsou bezcitné a nevděčné, úplně ignorujíc svou roli v tom všem.

Dodnes zůstává náš vztah s matkou narušený. Emoční jizvy z našeho dětství jsou stále přítomné a navzdory našemu úsilí překlenout propast se zdá nepravděpodobné, že bychom někdy měli tu blízkou rodinu, po které jsme toužily.