Mezi čtyřmi stěnami: Když vás vlastní rodiče zavrhnou

„Tak už nám nikdy nevolej, Lucko. My jsme se rozhodli.“ Hlas mé matky zněl tvrdě, cize, jako by mi volala nějaká úřednice a ne žena, která mě kdysi držela v náručí. Stála jsem v kuchyni našeho bytu na Jižním Městě, ruce se mi třásly a mobil málem vypadl na dlažbu. Vedle mě stál můj muž Petr, jehož tvář byla bledá jako stěna. Slyšel to taky.

„Cože? Mami, to nemyslíš vážně…“ vydechla jsem do telefonu, ale na druhém konci už bylo ticho. Jen krátké pípnutí, konec hovoru. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil celý svět.

Všechno začalo před třemi týdny. Po dlouhých měsících stresu v práci a neustálých hádkách s rodiči jsem skončila v nemocnici s těžkým zánětem slinivky. Petr mě tam vozil v noci, když jsem se svíjela bolestí na posteli. Ležela jsem na interně v Motole a čekala, že rodiče přijdou. Místo toho mi přišla jen krátká SMS: „Ozvi se, až budeš doma.“

Když mě propustili, byla jsem slabá jako moucha. Petr mi vařil polévky a nosil čaj do postele. Rodiče jsem prosila, ať přijdou aspoň na návštěvu. Odpověděli stroze: „Nemáme čas.“

Jednoho večera jsem to už nevydržela a zavolala jim sama. „Mami, proč za mnou nepřijdete? Potřebuju vás…“

„Lucko, my jsme se rozhodli, že už do toho vašeho života nebudeme zasahovat. Ty sis vybrala Petra místo nás. My jsme ti říkali, že to není člověk pro tebe. A teď vidíš, kam jsi to dotáhla.“

„Ale mami… vždyť Petr je jediný, kdo tu teď pro mě je! Vy jste mě nechali samotnou!“

„To je tvůj problém. My už jsme si řekli svoje.“

A pak přišel ten poslední hovor. Od té chvíle ticho. Žádné zprávy, žádné telefonáty, žádné návštěvy.

Petr se snažil být silný kvůli mně. „Lucko, oni se uklidní. Oni tě mají rádi, jen jsou tvrdohlaví.“ Ale já věděla své. Moje máma byla vždycky neústupná a táta? Ten jen mlčel a přikyvoval.

Začala jsem si vyčítat každé rozhodnutí posledních let. Proč jsem si vzala Petra? Proč jsem šla studovat do Prahy místo abych zůstala doma v Plzni? Proč jsem se snažila být samostatná?

Jednoho dne jsem seděla u okna a dívala se na šedé paneláky venku. Vzpomněla jsem si na dětství – na nedělní obědy u babičky v Rokycanech, na vůni kynutých buchet, na tátův smích u televize. Kde to všechno zmizelo?

Petr přišel domů později než obvykle. „Lucie, potkal jsem tvého bratra Tomáše u Alberta. Říkal, že rodiče jsou pořád naštvaní, ale že je to možná jen otázka času…“

„Tomáš se mnou taky nemluví,“ povzdechla jsem si.

„Chceš mu napsat?“ navrhl Petr opatrně.

„Nevím… mám pocit, že už o mě nikdo nestojí.“

Petr mě objal a já se rozbrečela jako malá holka.

Další dny byly jako zlý sen. Snažila jsem se vrátit do práce, ale kolegyně Jana si všimla, že nejsem ve své kůži.

„Lucko, co se děje? Jsi bledá jak stěna…“

„Rodiče mě zavrhli,“ vyhrkla jsem a rozplakala se přímo v kuchyňce u kafe.

Jana mě objala a řekla: „To přebolí. Ale musíš myslet na sebe. Máš Petra a máš nás.“

Ale já měla pocit, že bez rodičů nejsem nic.

Jednou večer mi přišla zpráva od Tomáše: „Mámka je pořád naštvaná, ale ptala se, jak ti je. Táta prý nemůže spát.“

Srdce mi poskočilo nadějí. Napsala jsem mu dlouhou zprávu o tom, jak moc mi chybí a jak bych si přála všechno vrátit zpátky.

Odpověď nepřišla.

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi řekla: „Lucie, někdy musíme přijmout, že rodina není vždycky bezpečný přístav. Někdy si musíme vytvořit vlastní rodinu z lidí, kteří nás mají opravdu rádi.“

Petr byl trpělivý. Nosil mi květiny z tržnice na Opatově a snažil se mě rozesmát.

Jednou večer jsme seděli u televize a Petr řekl: „Víš co? Pojďme jet na víkend pryč. Do Českého ráje nebo kamkoliv. Potřebuješ vypnout.“

Souhlasila jsem a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila malou jiskřičku radosti.

Ale stejně mě pořád pronásledovala otázka: Co když už rodiče nikdy neuvidím? Co když jim něco stane a já tam nebudu?

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Je možné odpustit rodičům takovou zradu? A co vlastně znamená rodina – krev nebo láska?