Mezi dvěma ohni: Dětství v rozbité rodině a hledání vlastního hlasu
„Proč jsi zase řekl tátovi, že jsem tě nenechala jít ven? Víš, jak mě to před ním ponižuje?“ křičela na mě máma, zatímco jsem seděl shrbený na pohovce v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. V tu chvíli mi bylo dvanáct a měl jsem pocit, že se mi srdce roztrhne. Táta stál za dveřmi a slyšel každé slovo. Věděl jsem, že až přijde jeho čas, bude to stejné – jen role se obrátí.
Moje dětství bylo jako nekonečný ping-pong mezi dvěma lidmi, kteří kdysi možná byli šťastní, ale teď už spolu jen bojovali. Jmenuji se Tomáš Novotný a vyrůstal jsem v době, kdy rozvod nebyl nic neobvyklého, ale málokdo mluvil o tom, co to udělá s dětmi. Máma byla učitelka na základce, táta pracoval jako elektrikář v podniku. Každý večer jsem poslouchal jejich hádky přes tenké stěny bytu – o peníze, o výchovu, o to, kdo je horší rodič.
Nejhorší bylo, že jsem nikdy nebyl jen Tomáš. Pro mámu jsem byl „důkaz“, že táta je nezodpovědný. Pro tátu jsem byl „svědek“, že máma je hysterická. Když jsem dostal trojku z matiky, máma mi řekla: „To máš po tátovi, nikdy ti to nemyslelo.“ Když jsem si rozbil koleno na hřišti, táta poznamenal: „Kdyby tě máma pustila ven častěji, nebyl bys takový nemehlo.“
Pamatuju si jeden večer, kdy jsem seděl u stolu s domácím úkolem a máma mi šeptala: „Řekni tátovi, že potřebuješ nové boty. On na tebe dá.“ O pár dní později mi táta podával krabici s teniskami a říkal: „Ale neříkej to mámě, ona by zase začala.“ V tu chvíli jsem pochopil, že nejsem dítě – jsem prostředník, špion, někdy i rukojmí.
Když mi bylo patnáct, rozvedli se. Myslel jsem si, že to bude lepší. Že přestanu být zbraní v jejich válce. Ale místo toho se všechno jen zkomplikovalo. Každý víkend jsem balil batoh a přejížděl tramvají mezi dvěma světy. Máma mi vyčítala, když jsem chtěl zůstat u táty déle: „No jasně, u něj je všechno dovoleno.“ Táta se mě ptal: „Co ti zase máma napovídala? Že jsem špatnej?“
Začal jsem se uzavírat do sebe. Ve škole jsem byl tichý kluk v poslední lavici. Měl jsem pár kamarádů – Honzu a Pavlu – ale nikdy jsem jim neřekl pravdu o tom, co se děje doma. Styděl jsem se. Všichni kolem měli normální rodiny. O víkendech jezdili na chalupy nebo na výlety do Krkonoš. Já trávil čas v tramvaji číslo 11 a přemýšlel, kde je vlastně můj domov.
Když přišlo rozhodování o střední škole, máma chtěla gympl: „Musíš mít lepší život než my.“ Táta chtěl učňák: „Ať máš řemeslo v ruce.“ Já chtěl být grafikem – kreslení mě bavilo od mala. Ale nakonec jsem šel na gympl. Ne pro sebe, ale abych mámě udělal radost. Táta mi to nikdy neodpustil.
V osmnácti jsem utekl do Brna na vysokou – aspoň trochu dál od jejich hádek. Ale i tam mě jejich stíny pronásledovaly. Máma volala každý večer: „Nezapomeň si vzít svetr.“ Táta posílal peníze s poznámkou: „Ať ti máma nekecá do života.“ Můj první vztah skončil dřív, než začal – neuměl jsem být s někým bez pocitu viny nebo strachu.
Jednoho dne mi volala máma v slzách: „Táta ti nepopřál k narozeninám? Vidíš, jaký je!“ O hodinu později mi psal táta: „Máma ti zase kazí den? Přijď ke mně na pivo.“ Seděl jsem na kolejích a poprvé v životě mě napadlo: Co když nikdy nebudu mít normální život? Co když budu navždy roztržený mezi dvěma světy?
Teď je mi dvacet devět a pracuju jako grafik v malé agentuře v Praze. Mám vlastní byt – malý 1+kk na Vinohradech – a snažím se žít podle sebe. Ale pořád cítím ty staré řetězy. Když mi máma volá a ptá se, proč nejsem ženatý, slyším v jejím hlase výčitku: „Aspoň ty bys mohl mít normální rodinu.“ Když mě táta zve na pivo a já odmítnu kvůli práci, slyším jeho povzdech: „Vždyť já už pro tebe nic neznamenám.“
Někdy mám pocit, že celý život žiju pro někoho jiného. Že moje sny jsou jen ozvěnou jejich přání a strachů. Přemýšlím, jestli dokážu ty řetězy přetrhnout. Jestli mám právo být šťastný po svém.
Jednou večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. V hlavě mi zní otázka: „Můžu vůbec někdy žít jen pro sebe? Nebo budu navždy dítětem rozbité rodiny?“
Co si myslíte vy? Dá se vůbec uniknout stínu rodičovských konfliktů? Máte podobnou zkušenost?