Mezi dvěma ohni: Jak jsem hledala klid mezi tchyní a vlastní rodinou

„Tohle už dál nevydržím!“ vyhrkla jsem a prudce zabouchla dveře ložnice. V kuchyni za mnou zůstala stát moje tchyně, paní Novotná, s pohledem plným pohrdání. Její hlas mi ještě zněl v uších: „Lucie, kdybys aspoň jednou uvařila pořádný oběd, možná by se Honza doma zdržel déle.“

Sedla jsem si na postel a rozplakala se. Bylo mi třicet pět let, měla jsem dvě děti, práci na poloviční úvazek a manžela, který byl čím dál častěji pryč. A přesto jsem měla pocit, že nikdy nejsem dost dobrá. Tchyně k nám začala chodit častěji poté, co ovdověla. Zpočátku jsem ji litovala, ale brzy se její návštěvy změnily v nekonečný sled výčitek a rad, o které jsem nestála.

Jednoho večera, když už děti spaly a Honza byl zase v práci přesčas, jsem seděla v kuchyni s hrnkem čaje a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Vzpomněla jsem si na své dětství v malém městě u Plzně, kde jsme s mámou a tátou žili skromně, ale šťastně. Moje máma byla laskavá, nikdy by mi neřekla nic zlého. Proč já nemůžu mít podobný vztah s Honzovou mámou?

Druhý den ráno jsem se rozhodla promluvit si s Honzou. „Musíme něco udělat s tvojí mámou,“ začala jsem opatrně. „Já už to nezvládám.“

Honza si povzdechl: „Víš, že je teď sama. Snaží se být užitečná.“

„Ale ničí mě to. Každý den mě kritizuje. Děti jsou z ní nervózní. Já… já už nevím, co dělat.“

Honza mě objal, ale bylo vidět, že neví, jak situaci řešit. „Zkus jí to říct. Třeba si to ani neuvědomuje.“

Ten den jsem se rozhodla poprvé v životě modlit za něco jiného než zdraví svých dětí. Večer, když všichni spali, jsem si klekla vedle postele a šeptala: „Bože, dej mi sílu najít klid v tomhle domě. Dej mi trpělivost a pochopení pro paní Novotnou.“

Další týden byl jako na houpačce. Tchyně přišla neohlášeně a začala reorganizovat moji kuchyň. „Takhle to nemůžeš mít, Lucie. Kdo to má pořád hledat?“ řekla a přeskládala mi koření.

„Prosím tě, nech to být,“ snažila jsem se zachovat klidný tón.

„Já jen chci pomoct. Kdybys byla víc pořádná…“

V tu chvíli jsem cítila, jak ve mně vře krev. Ale vzpomněla jsem si na svou modlitbu a místo výbuchu jsem jen tiše řekla: „Děkuju za snahu, ale já si to udělám po svém.“

Tchyně se urazila a odešla do obýváku. Večer jsem našla na stole lístek: „Nevím, co proti mně máš.“

Bylo mi jí líto. Vzpomněla jsem si na její samotu a na to, jak těžké musí být přijít o manžela a najednou být sama. Ale zároveň jsem věděla, že musím chránit svou rodinu.

Začala jsem chodit do kostela na večerní mše. Ne proto, že bych byla kdovíjak věřící, ale protože tam byl klid. Seděla jsem v lavici a poslouchala varhany. Jednou ke mně přišla starší paní – paní Dvořáková – a zeptala se: „Jste v pořádku? Vypadáte smutně.“

Rozplakala jsem se jí na rameni a všechno jí vyprávěla. Paní Dvořáková mě pohladila po ruce: „Někdy je těžké najít cestu k lidem, kteří nám ubližují. Ale zkuste jí odpustit. Možná potřebuje slyšet, že ji máte ráda.“

Doma jsem o tom dlouho přemýšlela. Opravdu ji mám ráda? Nebo je to jen povinnost?

Jednoho dne jsem tchyni pozvala na kávu. Seděla naproti mně u stolu a nervózně si hrála s hrníčkem.

„Paní Novotná…“ začala jsem váhavě.

„Říkej mi Marie,“ přerušila mě tiše.

„Marie… já vím, že to pro vás není jednoduché. Ale já taky nejsem dokonalá. Snažím se být dobrou mámou i manželkou. Někdy mám pocit, že vás zklamávám.“

Marie sklopila oči: „Já jen nechci být sama. Když tu nejsem, je mi hrozně smutno.“

V tu chvíli mi došlo, že za jejími výčitkami je strach ze samoty.

„Můžeme spolu trávit čas jinak než hádkami?“ navrhla jsem opatrně.

Marie přikývla a poprvé za dlouhou dobu se usmála.

Od té doby jsme spolu začaly chodit na procházky s dětmi nebo péct koláče podle jejích receptů. Nebylo to vždycky jednoduché – někdy jsme se pohádaly kvůli maličkostem – ale už jsme spolu dokázaly mluvit bez výčitek.

Modlitba mi pomohla najít klid v sobě i v našem domově. Naučila jsem se odpouštět – sobě i druhým.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Co kdybych tenkrát nenašla odvahu promluvit? Co by bylo s naší rodinou? Možná je někdy víra tím jediným mostem mezi lidmi… Co myslíte vy? Má smysl odpouštět i těm, kteří nám ubližují?