Mezi dvěma ohni: Když babička už nemůže hlídat vnoučata

„Mami, proč dneska nejdeme k babičce?“ ptá se mě Adélka s očima plnýma očekávání. Je pondělní ráno a já stojím v kuchyni, ruce zabořené do těsta na chleba, ale v hlavě mám úplně jiné myšlenky. „Babička je unavená, zlato,“ odpovídám tiše a cítím, jak mi v krku narůstá knedlík.

Včera večer mi moje tchyně, paní Věra, po telefonu oznámila, že už dál nezvládne hlídat naše dvě děti. „Jani, promiň, ale už na to prostě nemám sílu. Bolí mě záda a poslední dobou se necítím dobře,“ řekla mi a já v jejím hlase slyšela něco definitivního. Snažila jsem se ji přesvědčit, že to zvládneme nějak jinak, že jí pomůžeme, ale ona byla neoblomná.

Když jsem to řekla Petrovi, mému muži, jen pokrčil rameny. „Vždyť je to její právo. Nemůžeš po ní chtít, aby se obětovala do nekonečna.“ Jenže já jsem na ni spoléhala. Pracuji na poloviční úvazek v knihovně a každé pondělí a středu jsem děti vozila k babičce do paneláku na Jižním Městě. Byly tam šťastné – hrály si s jejími starými hračkami, pekly spolu bábovku a chodily krmit holuby do parku.

Teď mám pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama. V práci mi už několikrát naznačili, že bych měla být flexibilnější. Jenže jak? Školka zavírá ve čtyři a já mám být v práci do pěti. A teď ještě tohle.

„Mami, já chci k babičce!“ rozpláče se Adélka a já ji objímám. „Já vím, broučku. Ale babička teď potřebuje odpočívat.“

Večer sedíme s Petrem u stolu a hádáme se. „Tak si najdi chůvu,“ navrhuje podrážděně. „A za co ji zaplatíme? Víš, kolik stojí agentura?“ vybuchnu. „A co tvoje máma? Ta je pořád doma!“ „Moje máma má svoje problémy,“ odsekne Petr. „A navíc… nikdy jsi ji nechtěla k dětem pustit.“

Zamrazí mě. Je pravda, že s mojí tchyní jsme si nikdy nebyly úplně blízké. Věra byla vždycky ta laskavější babička – trpělivá, ochotná naslouchat. Moje vlastní máma je spíš přísná a děti ji berou jako autoritu, ne jako parťačku na hraní.

Další den volám Věře. „Mami… nemohla bys aspoň jednou týdně?“ zkouším to opatrně. Na druhém konci je ticho. „Jani, já už opravdu nemůžu. Doktor mi řekl, že mám zpomalit. A víš… taky bych chtěla mít trochu klidu pro sebe.“

Cítím slzy v očích. „Ale děti tě mají rády… budou smutné.“

„Já je taky miluju,“ povzdechne si Věra. „Ale už nejsem mladá. A víš co? Možná byste měli zkusit být víc spolu jako rodina.“

Zavěsím a cítím vztek i smutek zároveň. Proč mi to dělá? Proč teď? Vždyť jsme byli domluvení! V hlavě mi běží vzpomínky na všechny ty dny, kdy jsem ji prosila o pomoc – když byl Matýsek nemocný, když jsem měla pohovor v práci… Vždycky pomohla.

Večer sedím na balkoně a kouřím cigaretu – první po letech. Petr přijde za mnou. „Jano… promiň, že jsem byl protivný. Já jen… taky nevím, co dělat.“

„Máš pocit, že jsem špatná máma?“ zeptám se tiše.

Petr mě obejme. „Nejsi špatná máma. Jen jsme si zvykli na pomoc a teď musíme najít jiný způsob.“

Další dny jsou hektické. Volám do školky – nemají prodlouženou družinu. Zkouším kamarádky – všechny mají svoje starosti. Nakonec najdu paní Alenu z vedlejšího domu, která by mohla děti občas pohlídat za menší peníze.

Děti jsou ale pořád smutné. „Kdy půjdeme k babičce?“ ptají se každý den.

Jednoho odpoledne potkám Věru v obchodě. Vypadá unaveněji než dřív. „Jak se máš?“ ptám se opatrně.

„Jde to,“ usměje se slabě. „A co děti?“

„Ptají se po tobě pořád.“

Věra sklopí oči. „Víš… někdy mám pocit, že jsem selhala jako babička.“

Chci jí říct, že to není pravda, ale slova mi uvíznou v krku.

Doma večer přemýšlím nad tím vším – nad tím, jak jsme si zvykli brát pomoc rodiny jako samozřejmost. Jak často jsme zapomínali děkovat nebo se ptát, jak se vlastně cítí ti druzí.

Možná jsme všichni unavení – nejen já jako matka, ale i babička jako někdo, kdo celý život pomáhal druhým.

Začínám chápat, že musíme hledat nové cesty – nejen praktické řešení hlídání dětí, ale i cestu zpátky k sobě navzájem.

Někdy večer přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí a vyčerpáním? A kdy si konečně začneme říkat o pomoc dřív, než bude pozdě?