Mezi dveřmi: Když rodina rozhoduje, kdo je rodina

„Takže ty opravdu nechápeš, proč tě na tu svatbu nepozvali?“ zeptala se mě Kamila, moje nejlepší kamarádka, když jsem jí s třesoucím se hlasem vyprávěla, co se stalo. Seděly jsme v kavárně na I.P. Pavlova, venku lilo a já měla pocit, že mi prší i uvnitř. „Nechápu,“ odpověděla jsem tiše a v očích mě pálily slzy. „Jsem přece jejich rodina. Nebo ne?“

Všechno to začalo tím telefonátem od tety Jany. „Ahoj, Markéto, jen ti chci říct, že svatba bude malá, jen pro nejbližší. Doufám, že to chápeš.“ Její hlas byl ledový a formální. Věděla jsem, že to není pravda – sestřenice Klára vždycky snila o velké svatbě a na Facebooku už visel seznam hostů, kde nechyběli ani vzdálení bratranci z Ostravy. Jen já tam nebyla.

Dny po tom telefonátu jsem proplakala. S Klárou jsme vyrůstaly jako sestry. Společné prázdniny na chalupě v Orlických horách, tajné deníčky, první lásky… A teď? Najednou jsem byla „ta z Prahy“, „ta divná“, „ta, co se odstěhovala a už s námi nemá nic společného“.

Maminka mi říkala: „Nedělej si z toho hlavu, Markétko. Oni jsou prostě takoví.“ Ale jak si nemám dělat hlavu? Jak mám přijmout, že moje vlastní krev mě odmítla?

Čas plynul a já se snažila na všechno zapomenout. Práce v knihovně mi pomáhala – mezi regály plnými příběhů jsem mohla být kdokoli jiný než ta, kterou rodina nechce. Jenže pak přišel další telefonát.

„Ahoj Markéto! Tady teta Jana. Hele, máme s Klárou cestu do Prahy a potřebujeme někde přespat. Můžeme u tebe? Vždyť jsme přece rodina!“ Její hlas byl najednou sladký jako med.

V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně všechno vaří. Rodina? Když se to hodí! Když potřebují postel v centru Prahy! Ale když jde o důležité chvíle, najednou jsem cizí.

„Nevím, teto,“ odpověděla jsem opatrně. „Mám teď dost práce a byt je malý…“

„Ale prosím tě! Vždyť jsme tvoje rodina! To bys nás nechala spát někde v hotelu?“

V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty chvíle, kdy jsem byla pro ně neviditelná. Na rodinné oslavy, kam mě nezvali. Na pomluvy o tom, jak jsem „příliš samostatná“ nebo „moc městská“. A teď mám být najednou ta hodná sestřenice?

Večer jsem volala mamince. „Mami, co mám dělat? Připadám si jako hadr na podlahu.“

„Markétko,“ povzdechla si maminka, „musíš si nastavit hranice. Oni tě budou využívat, dokud jim to dovolíš.“

Ale jak nastavit hranice lidem, kteří jsou vaše krev? Jak říct ne těm, které jste celý život milovali?

Dny ubíhaly a já cítila čím dál větší tlak. Teta Jana mi psala zprávy: „Už máme koupené lístky na vlak! Těšíme se!“ Klára mi poslala smajlíka a fotku svých nových šatů.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolega Petr si všiml mého smutku: „Markéto, co se děje?“

„Rodina…“ vydechla jsem. „Nevím, jestli jim mám dovolit u mě přespat.“

Petr pokrčil rameny: „Hele, já bych je poslal do hotelu. Když tě nepozvali na svatbu, proč bys jim měla dělat služku?“

Ale já nejsem taková. Celý život se snažím být ta hodná holka. Ta, která nikdy nikoho nezklame.

Když přišel den jejich příjezdu, seděla jsem v kuchyni a zírala na mobil. Měla jsem napsanou zprávu: „Omlouvám se, ale nebude to možné.“ Prst mi visel nad tlačítkem odeslat.

Najednou někdo zazvonil u dveří. Srdce mi bušilo až v krku.

Otevřela jsem a tam stála teta Jana s Klárou. Obě s kufry a úsměvem od ucha k uchu.

„Ahoj Markétko! Tak jsme tady!“ zvolala teta a hned se začala zouvat.

Stála jsem ve dveřích jako přikovaná.

„Markéto?“ podívala se na mě Klára nejistě.

„Promiňte,“ řekla jsem tiše, „ale dneska to opravdu nejde.“

Ticho bylo husté jako mlha nad Vltavou.

Teta Jana se zamračila: „Jak to myslíš? My jsme tvoje rodina!“

„Ano,“ odpověděla jsem a poprvé v životě cítila sílu ve svém hlase. „Ale když jste mě potřebovali jen tehdy, když se vám to hodilo… To není rodina.“

Klára sklopila oči a teta Jana začala něco mumlat o nevděčnosti dnešní mládeže.

Zavřela jsem dveře a opřela se o ně zády. Slzy mi tekly po tvářích – tentokrát ale nebyly ze smutku. Byly to slzy úlevy.

Večer mi přišla zpráva od Kláry: „Promiň… Asi jsme ti ublížily víc, než jsme si uvědomily.“

Dlouho jsem přemýšlela nad odpovědí. Nakonec jsem napsala: „Možná je čas začít být k sobě upřímní.“

Sedím teď u okna a dívám se na noční Prahu. Přemýšlím: Kolik z nás dovoluje rodině překračovat své hranice jen proto, že jsou to naši blízcí? A kdy přijde ten okamžik, kdy si řekneme dost?