Mezi modlitbou a tichem: Jak jsem hledal smíření s mámou

„Proč mi nikdy neřekneš, co si doopravdy myslíš?“ vyhrkla máma, když jsem mlčky krájel cibuli na guláš. Její hlas byl ostrý jako nůž, který jsem držel v ruce. V kuchyni voněla paprika a dusilo se hovězí, ale mezi námi to vřelo už dlouhé roky. Podíval jsem se na ni – na její unavené oči, které kdysi bývaly plné života, a teď v nich byla jen únava a nevyřčený smutek.

„Protože to nikdy nechceš slyšet,“ odpověděl jsem tiše. Věděl jsem, že tohle je začátek další hádky, která skončí tichým večerem a zavřenými dveřmi. Máma se otočila ke dřezu a začala drhnout hrnec tak silně, až to skřípalo o dno. V tu chvíli jsem si přál být kdekoliv jinde – na kole v lese za městem, nebo aspoň u babičky v obýváku, kde voněla káva a bylo ticho.

Vyrůstal jsem v paneláku na sídlišti v Hradci Králové. Táta odešel, když mi bylo deset, a máma zůstala sama se mnou a mladší sestrou Lenkou. Pracovala ve fabrice na směny, domů chodila unavená a často podrážděná. Neděle byly jediné dny, kdy jsme spolu seděli u stolu – tehdy se ještě modlila před jídlem. Ale modlitba byla spíš zvyk než víra. Já sám jsem Boha dlouho neznal. Když jsem byl malý, ptal jsem se mámy, proč se modlíme, když nám to stejně moc nepomáhá. Jen pokrčila rameny.

V pubertě jsme se hádali čím dál častěji. Máma chtěla, abych byl „normální kluk“, chodil na fotbal a měl dobré známky. Já radši četl knížky a psal básničky do šuplíku. Když jsem jí jednou ukázal svou báseň o samotě, jen se zasmála: „Tohle tě neuživí.“ Od té doby jsem jí už nic neukázal.

Když mi bylo dvacet pět, odešel jsem do Prahy na vysokou. Myslel jsem si, že tím všechno vyřeším – že vzdálenost zahojí staré rány. Ale když jsem přijel domů na Vánoce, bylo to stejné. Máma mi vyčítala, že ji nenavštěvuju dost často, že jí nerozumím. Já jí zase vyčítal, že mě nikdy neposlouchala.

Jednoho dne mi volala Lenka: „Mami je špatně. Měla bys přijet.“ Vrátil jsem se do Hradce a našel mámu sedět u stolu s hlavou v dlaních. Byla zlomená – nejen nemocí, ale i životem. Tehdy jsem poprvé pocítil strach, že ji můžu ztratit.

Začal jsem chodit do kostela. Nevěděl jsem přesně proč – možná proto, že jsem hledal odpovědi nebo aspoň klid. Sedával jsem vzadu pod klenbou svatého Antonína a poslouchal varhany. Modlil jsem se za mámu, za nás oba. Prosil jsem Boha o sílu odpustit jí i sobě.

Jednou večer jsem přišel domů a našel mámu sedět u stolu s otevřenou Biblí. „Nikdy jsem tomu moc nerozuměla,“ řekla tiše. „Ale teď bych chtěla věřit, že všechno má nějaký smysl.“ Sedl jsem si naproti ní a poprvé po letech jsme spolu mluvili bez výčitek.

„Mami, proč jsi byla vždycky tak přísná?“ zeptal jsem se.

Podívala se na mě dlouze: „Protože jsem měla strach. Že tě ztratím. Že nebudeš šťastný.“

Mlčeli jsme dlouho. Pak jsem vzal její ruku do své – poprvé od dětství.

Začali jsme spolu chodit na mše. Modlili jsme se spolu doma před spaním. Bylo to zvláštní – jako bychom se učili být rodinou úplně od začátku.

Jednou večer mi máma řekla: „Odpustíš mi někdy?“

„Už jsem ti odpustil,“ odpověděl jsem.

A najednou bylo ticho jiné – klidné, smířené.

Máma odešla o rok později. Držel jsem ji za ruku až do konce. Vím, že odešla smířená – s Bohem i se mnou.

Dnes sedávám v kostele sám a vzpomínám na ni. Přemýšlím, kolik slov jsme si nikdy neřekli – a kolik jich už nebylo potřeba.

Možná je největší síla v tom dokázat odpustit těm, které milujeme nejvíc. Co myslíte vy? Je možné najít klid i tam, kde dlouho vládlo jen ticho?