Mezi stolem a důstojností: Příběh české snachy, která řekla „dost“
„Tohle už přeháníš, Jano! Vždyť ani neumíš pořádně uvařit svíčkovou, a to jsi už tři roky vdaná!“ ozvalo se od stolu hlasem mé tchyně, paní Novotné. Všichni ztichli. Lžíce mi zůstala viset ve vzduchu, polévka na talíři chladla. Můj manžel Petr se na mě ani nepodíval, jen mlčky míchal brambory na talíři. Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem a vztekem. V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít – ale zůstala jsem sedět, jako přikovaná.
Tohle nebylo poprvé. Od svatby jsem byla pro rodinu Novotných vždycky ta „cizí“. Pocházím z menšího města na Vysočině, zatímco Petr je Pražák tělem i duší. Jeho rodiče mají advokátní kancelář na Vinohradech, já jsem učitelka v mateřské školce. Už od začátku mi dávali najevo, že nejsem dost dobrá – že nejsem dost elegantní, vzdělaná, že neumím správně prostřít stůl nebo že moje bramborový salát není „ten pravý“. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát mě ponížili před celou rodinou – před Petrovou sestrou Lenkou, jejím manželem Tomášem i jejich dvěma dětmi.
Po večeři jsem se zavřela v koupelně a rozplakala se. Slyšela jsem za dveřmi šepot: „Ona je tak přecitlivělá…“ „No jo, z vesnice…“ A pak ticho. Petr za mnou nepřišel. Když jsme večer odcházeli domů, mlčel celou cestu. Já jsem mlčela taky. Doma jsem si sedla na postel a poprvé v životě jsem se ho zeptala: „Proč se mě nikdy nezastaneš?“
Petr jen pokrčil rameny: „Víš, jaká máma je. Nemá cenu se hádat.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že pokud se nepostavím sama za sebe, nikdo jiný to za mě neudělá. Další den jsem napsala paní Novotné dlouhý e-mail. Popsala jsem jí, jak se cítím, jak mě její poznámky bolí a jak bych si přála být přijata do rodiny jako rovnocenný člen. Odpověď přišla za dvě hodiny: „Milá Jano, v naší rodině máme určité standardy. Pokud ti nevyhovují, je to tvůj problém.“
Byla jsem v šoku. Čekala jsem cokoliv – třeba i výčitky nebo hádku – ale takhle chladnou odpověď ne. Když jsem to ukázala Petrovi, jen pokrčil rameny: „To je prostě máma.“
Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem chodit na rodinné oslavy, nevolala jsem Lence ani Tomášovi. Petr chodil na návštěvy sám a doma o rodině nemluvil. Bylo to tiché období plné napětí. V práci jsem se snažila být veselá kvůli dětem, ale doma jsem byla jako stín.
Jednoho dne mi přišla zpráva od Lenky: „Jano, proč už k nám nechodíš? Děti tě mají rády.“ Odpověděla jsem jí upřímně: „Necítím se vítaná.“ Lenka mi napsala dlouhou zprávu o tom, jak je máma náročná na všechny a že ona sama s ní taky bojuje. Prý bych měla být silnější a nenechat se rozhodit.
Ale proč bych měla být silnější? Proč bych měla snášet ponižování jen proto, že jsem si vzala jejich syna? Začala jsem o tom mluvit s kamarádkami v práci. Jedna z nich mi řekla: „Jano, musíš si nastavit hranice. Jinak tě to zničí.“
Začala jsem chodit na terapii. Poprvé v životě jsem někomu nahlas řekla: „Cítím se méněcenná.“ Terapeutka mi pomohla pochopit, že mám právo na respekt – i když nejsem z Prahy, i když neumím svíčkovou podle jejich představ.
Po půl roce bez kontaktu s Novotnými přišla pozvánka na oslavu Petrových narozenin. Petr mě prosil: „Pojď tam se mnou, prosím.“ Dlouho jsem váhala. Nakonec jsem souhlasila – ale s podmínkou, že pokud mě někdo poníží, odejdeme spolu.
Večer začal napjatě. Paní Novotná mě sotva pozdravila. Lenka se snažila být milá, Tomáš byl nervózní. Když přišla řeč na jídlo, paní Novotná opět začala: „Jano, dneska jsi nic neupekla? To je škoda…“ Tentokrát jsem ji nenechala domluvit: „Paní Novotná, pokud mě chcete dál urážet, odejdu hned teď.“ V místnosti zavládlo ticho.
Petr vstal a postavil se vedle mě: „Mami, už toho bylo dost.“
Byl to první okamžik za celé tři roky, kdy se mě zastal. Paní Novotná zrudla a odešla do kuchyně. Lenka mi tiše pod stolem stiskla ruku.
Od té doby už nikdy nebylo nic jako dřív – ale já už nikdy nebyla ta tichá holka z Vysočiny, která všechno snese.
Někdy si říkám: Proč je v českých rodinách tak těžké přijmout někoho nového? Proč tolik žen musí bojovat o respekt u stolu i v životě? Co byste udělali vy na mém místě?