„Mít dítě v 38 letech a nerozmazlovat ho? Nemožné“: Matka bojuje se svým sobeckým synem

Ve 38 letech, kdy většina mých přátel posílala své děti na druhý stupeň základní školy, jsem teprve začínala s mateřstvím. Můj manžel, Tomáš, a já jsme zažili několik srdcervoucích potratů, než se nám narodil náš syn, Filip. Byl naším zázrakem a možná právě proto bylo tak těžké nedat mu celý svět.

Filip byl od začátku bystré dítě, rychle se naučil chodit a mluvit a vždy měl zvědavý pohled. Jako prvorodiči ve svých pozdních třicátých letech jsme četli každou knihu o rodičovství, kterou jsme našli, navštěvovali workshopy a hledali rady od přátel a rodiny. Přestože jsme se snažili, nebo možná právě proto, Filip vyrostl v náročné dítě, zvyklé dostávat, co chce, kdy chce.

Když bylo Filipovi pět let, měl více hraček, než si mohl hrát, a jeho rozvrh byl plný aktivit: hodiny klavíru, fotbalový trénink, plavecké kurzy. Mysleli jsme, že mu dáváme to nejlepší tím, že mu plníme dny příležitostmi, které jsme nikdy neměli. Ale naše náročné kariéry znamenaly, že tyto aktivity často nahrazovaly čas strávený s ním. Naše chůva, Alexandra, se stala jeho hlavní opatrovnicí, a Filip se naučil manipulovat s její náklonností, aby dosáhl svého.

Skutečné problémy začaly, když Filip začal chodit do školy. Učitelé hlásili, že má problémy se sdílením a často ruší hodiny, aby získal pozornost. Každá schůzka s učiteli byla pro nás ranou do srdce, jasnou připomínkou, že něco není v pořádku. Snažili jsme se stanovit hranice a dodržovat pravidla, ale Filipovy záchvaty nás vyčerpávaly. Vyčerpaní z práce a cítící se vinni jsme často ustoupili, čímž jsme zmařili jakýkoli pokrok, který jsme mohli dosáhnout.

Jak Filip rostl, jeho sobecké chování eskalovalo. Žádal nejnovější gadgety, značkové oblečení a extravagantní narozeninové oslavy. Pokud jsme váhali, měl záchvaty, obviňoval nás, že ho nemáme rádi, nebo nás srovnával s rodiči svých přátel. Naše rodinný život se stal sérií vyjednávání a hádek, které nám odebíraly radost z domova.

Když Filipovi bylo třináct, dosáhli jsme bodu zlomu. Po zvláště bouřlivé hádce o zrušeném výletu kvůli špatným známkám Filip křičel, že nás nenávidí, a vyběhl ven. Hodiny se změnily ve dny a přes naše zoufalé pátrání a volání jeho přátelům byl Filip nezvěstný. Byl to nejdelší a nejděsivější týden našeho života, dokud se konečně nevrátil domů, nezraněný, ale vzdorovitý.

Sedící naproti němu u kuchyńského stolu jsme si Tomáš a já uvědomili, že naše snahy dát Filipovi všechno se obrátily proti nám. Zamýšleli jsme ho připravit na svět, ale místo toho jsme ho ochránili před realitami života. Nyní čelíme synovi, který málo zná odpovědnost nebo empatii, vlastnosti, které žádné množství peněz nebo pozdní rodičovství rychle nevštípí.

Jak hledáme profesionální pomoc, která by nás vedla a napravila naši rodinnou dynamiku, často přemýšlím o naší cestě. Radost z konečného mít dítě byla zastíněna našimi obavami, že mu selžeme. Snažili jsme se zdokonalit jeho svět, ale zanedbali jsme základní lekce lásky a limitů. Cesta vpřed je nejistá a i když se držím naděje, vím, že některé lekce přicházejí příliš pozdě.