Modlitba mezi troskami: Jak jsem hledala sílu, když nám shořel domov

„Mami, proč to tak hrozně smrdí?“ ptal se malý Honzík, zatímco jsme stáli na chodníku před naším domem v Plzni. Všude kolem nás se vznášel štiplavý kouř a já jsem v ruce svírala klíče, které už k ničemu nebyly. Hasiči pobíhali kolem, voda stékala po zdech, které ještě před chvílí chránily naše vzpomínky. Všechno bylo pryč – fotky z dovolených na Šumavě, dopisy od dědy, Honzíkova první kresba, dokonce i babiččina stará deka, pod kterou jsme si četli pohádky. Jen jedna věc mi zůstala – malá modlitební knížka, kterou jsem měla v kabelce.

Stála jsem tam, třásla se zimou i šokem a v hlavě mi běžela jediná otázka: Proč zrovna my? Proč teď? Manžel Petr mě objal kolem ramen, ale i jeho ruce se třásly. „To zvládneme,“ zašeptal mi do vlasů. Ale já jsem mu nevěřila. V tu chvíli jsem nevěřila ničemu – ani tomu, že ještě někdy budeme šťastní.

Když jsme večer seděli u tety Jany v paneláku na Slovanech, Honzík usnul na gauči a já jsem se poprvé odpoledne rozplakala. Petr seděl naproti mně a mlčky koukal do stolu. „Co budeme dělat?“ zeptala jsem se tiše. „Nemáme nic.“

„Máme sebe,“ odpověděl Petr. Ale já jsem cítila jen prázdnotu.

Další dny byly jako zlý sen. Pojišťovna nám oznámila, že vyplacení pojistky potrvá měsíce. Škola Honzíka přijala zpátky až za týden – neměl ani aktovku, ani přezůvky. Lidé z farnosti nám nosili oblečení a jídlo, ale já jsem měla pocit, že se dusím pod tíhou vděčnosti i hanby zároveň. Každý večer jsem seděla u okna a listovala modlitební knížkou po babičce. Nikdy jsem nebyla zvlášť zbožná – do kostela jsem chodila spíš ze zvyku než z víry. Ale teď jsem šeptala slova Otčenáše s takovou naléhavostí, jako by na nich závisel celý svět.

Jednou večer přišla teta Jana do pokoje a sedla si ke mně. „Vím, že je to těžké,“ řekla tiše. „Ale tvoje babička by řekla: Když už nemáš nic, máš pořád víru.“

„Já nevím, jestli ještě věřím,“ přiznala jsem se jí poprvé nahlas.

Teta mě pohladila po vlasech. „To nevadí. Stačí, když to zkusíš.“

Začala jsem se modlit každý večer – ne proto, že bych čekala zázrak, ale protože mi to dávalo pocit řádu v chaosu. Petr se ke mně občas přidal, jindy jen seděl vedle mě a držel mě za ruku. Honzík se ptal: „Mami, prosíš Boha, aby nám vrátil domek?“ A já jsem mu odpověděla: „Prosím ho hlavně o to, abychom byli spolu.“

Jednoho dne mi zavolala maminka z Moravy. „Přijeďte na víkend,“ prosila mě. „Aspoň na chvíli vypni hlavu.“ Cesta vlakem byla dlouhá a unavující – Honzík usnul s hlavou na mém klíně a Petr tiše pozoroval krajinu za oknem. Když jsme přijeli do rodné vesnice u Zlína, maminka nás objala tak pevně, až mě rozbolela žebra.

Večer jsme seděli u stolu a maminka vytáhla staré album s fotkami. „Podívej,“ ukazovala mi obrázky z mého dětství – já na saních, táta s úsměvem od ucha k uchu, babička v šátku na zahradě. Rozplakala jsem se znovu – tentokrát ne kvůli ztrátě, ale kvůli tomu, co mi zůstalo. Vzpomínky nejsou jen věci – jsou to příběhy, které si neseme v sobě.

Když jsme se vraceli zpět do Plzně, cítila jsem poprvé od požáru klid. Modlitba mi nepřinesla zpět náš dům ani věci – ale dala mi sílu přijmout to, co nemůžu změnit. Petr začal hledat práci navíc, já jsem pomalu začala psát svůj deník – abych zachovala vzpomínky pro Honzíka i pro sebe.

Jednou večer přišel Honzík za mnou s papírem v ruce: „Mami, nakreslil jsem náš nový domek.“ Byla to jen dětská čmáranice – ale v oknech svítilo světlo a před domem jsme stáli všichni tři.

Začali jsme znovu stavět svůj život – pomalu a s bolestí, ale spolu. Modlitba už pro mě nebyla jen slova – byla to kotva ve chvílích zoufalství i naděje.

Dnes už máme nový byt na Borech. Není to náš starý domov – ale je plný smíchu a nových vzpomínek. Občas si večer sednu s modlitební knížkou po babičce a děkuji za to málo i za to hodně.

Možná nikdy nezapomenu na ten den, kdy nám shořel dům – ale naučila jsem se věřit tomu, že i v popelu může vyrůst něco nového.

A vy? Co byste dělali vy, kdybyste přišli o všechno? Máte něco nebo někoho, kdo vás drží nad vodou ve chvílích největší tmy?