„Moje dcera předpokládala, že budu po odchodu do důchodu babičkou na plný úvazek: Ale mám své vlastní plány“

Když jsem loni odešla do důchodu, představovala jsem si život plný pohodových rán, odpolední strávená na zahradě a večery s dobrou knihou nebo filmem. Po desetiletích tvrdé práce jsem byla připravena přijmout tuto novou kapitolu svého života. Moje dcera, Jana, však měla jinou představu o mém důchodu.

Jana je svobodná matka dvou energických dětí, Jakuba a Leny. Pracuje dlouhé hodiny, aby je uživila, a obdivuji její oddanost. Když však začala naznačovat, že bych mohla více pomáhat s dětmi teď, když jsem v důchodu, pocítila jsem úzkost. Své vnoučata miluji, ale měla jsem plány na důchod, které nezahrnovaly stát se chůvou na plný úvazek.

Nejprve to byly jen občasné žádosti o vyzvednutí Jakuba ze školy nebo hlídání Leny na hodinu či dvě. Ráda jsem pomohla; koneckonců rodina je důležitá. Ale brzy se tyto občasné žádosti změnily v každodenní očekávání. Jana by děti přivezla brzy ráno a vyzvedla je pozdě večer s předpokladem, že nemám nic lepšího na práci.

Snažila jsem se s ní o tom mluvit a vysvětlit jí, že i když ráda trávím čas s Jakubem a Lenou, potřebuji také čas pro sebe. Jana se zdála zpočátku chápat, ale požadavky nepřestaly. Volala mi uprostřed mé hodiny jógy nebo když jsem byla venku s přáteli a ptala se, jestli bych mohla vzít děti, protože měla nečekanou schůzku nebo musela pracovat déle.

Jednoho dne, po obzvlášť vyčerpávajícím týdnu hlídání dětí, jsem se rozhodla, že už toho bylo dost. Posadila jsem Janu a pevně jí řekla, že takhle nemohu pokračovat. Potřebuji svůj vlastní prostor a čas na to, abych si užila důchod. Jana vypadala zraněně a obvinila mě z toho, že jsem sobecká. Připomněla mi všechny oběti, které jako svobodná matka přinesla, a jak moc potřebuje mou pomoc.

Její slova bolela, ale stála jsem si za svým. Vysvětlila jsem jí, že i když jsem ochotná občas pomoci, nemohu být jejím hlavním poskytovatelem péče o děti. Jana odešla rozhořčená a náš vztah je od té doby napjatý.

Nyní, po několika měsících, spolu sotva mluvíme. Jana našla školku pro Jakuba a Lenu, ale cítí ke mně zášť za to, že jsem nesplnila její očekávání. Pocit viny mě tíží, ale vím, že jsem udělala správné rozhodnutí pro své vlastní blaho. Důchod má být časem k užívání plodů své práce, ne k přijímání nových povinností, které vás vyčerpávají.

Chybí mi blízký vztah, který jsem kdysi měla s Janou a radost z pravidelného vídání svých vnoučat. Ale také si vážím svobody věnovat se svým vlastním zájmům a koníčkům. Je to hořkosladká situace bez snadného řešení.

Doufám, že jednoho dne Jana pochopí můj pohled a budeme moci obnovit náš vztah. Do té doby se soustředím na to, abych žila svůj život podle svých vlastních představ, i když to znamená čelit nesouhlasu těch, které miluji nejvíce.